Bylo nebylo, jednou na spondylo…

Věnováno všem, kteří mi pomáhali. Děkuji.

……………………………….

Spondylochirurgie – pro vás šťastlivce nezasvěcené je to specializované pracoviště nemocnice na úrazy páteře. Po třech měsících od sundání tvrdého krčního límce jsem s nadějí očekávala verdikt kontroly.

Přeplněná čekárna, nic nového. Tentokrát se ale už proplétám davem berlařů a límcařů bez jakýchkoli pomůcek. Jdu jen na potvrzení toho, že už sem nikdy nebudu muset. Podle nemocničního řádu, který mám dost času číst asi osumkrát, spadám jako pacient do kategorie číslo 3 (to znamená, že jsem schopna čekat hodinu a déle). No, Bohu díky za to. Uvědomuji si, že jsem vděčná za více věcí. Občas mě sice různě po těle bolí kdesi-cosi. Ale já tu bolest cítím…

    „Prosím Vás…můžete mi napsat sanitku, až sem zase pojedu příště?“ ptá se starší paní, která je po vyšetření a šourá se pomalu k odchodu. „To si radši zajděte někam na kafe. Proč byste se vracela k nám, jste v pořádku. A s Ibalginem to bude ještě lepší!“švitoří na oko rozverně sestřička. „Ale tady píšete, že v případě obtíží, mám dojít na kontrolu sem!“ „To ano…a jak mám vědět, kdy ty obtíže budete mít?!“ vrčí ještě o něco nevrleji sestra a je si poměrně jista, že tím tuto paní konsternuje na tolik, že se konečně vydá směrem Východ. „Nu, napište to na 24.dubna,“ dodá paní pohotově. Jedna nula v souboji pacient versus zdravotnictví. Tomu se říká mít přehled ve svém diáři.

Sestra neochotně vydá paní papír, který jí zaručí ušetření výdajů za taxi či prosebný telefonát vnukovi s Volvem a zvolá do čekárny: „Pan Saidl.“ Nikdo se nezvedá. „Pan Saidl! Krucinál kde je…to mě fakt sere dneska…“ zamumlá sestra své kolegyni. „Kde sere?!“ ulekne se zmatená spolupracovnice. Po chvíli opět vyleze. „Pan Sadský!“ křičí skoro tak, že i kdyby se pán nacházel na tom nejvzdálenějším záchodě, tak by musel běžet i s kalhotama dole…Přižene se pán s holí. „Kde ste čověče? Vás volám dvacetkrát!!!“ „Vy jste ale volala pana Saidla…Já jsem Sadský…“ odvětí tiše nekonfliktně pán. Super, tak už volaj i lidi, co neexistujou. No, to tu budu čekat hodně dlouho…Navrhla bych jim slogan: PŘIJĎTE K NÁM STRÁVIT SVÉ MLÁDÍ!

    „Pan inženýr Lučava!“ zní asi padesáté jméno, samozřejmě ne moje. No, možná kdybych měla vyšší titul, šlo by to rychleji…Náhle zazní trefná znělka mobilu Mission Impossible následovaná odpovědí asi čtyřicetiletého pána „Ne mami, ještě nejsem na řadě“…

Konečně slyším své nezkomolené příjmení. I když už několik týdnů nemusím, stejně se ještě občas otočím nejen hlavou, ale celým tělem…

Pan doktor mi po dvou hodinách sděluje, že mám krásný rentgen. „Na shledanou, slečno,“ prohodí mým směrem. „Sbohem, pane!“ švitořím a pádím pryč. Zase mám pocit, že mohu vše. Avšak tentokrát už s malou neonovou kontrolkou „Opatrně“!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*