Jak jsem kradla

Vnitřní rozpolcenost mi svědčí. Jsem velmi produktivní, mám plno aktivit a jsem neustále…planoucí po zábavě. A v té kombinaci mi kamarád Martin vykalkuloval, že potřebuju jít do kina. Tak jsem šla.

Opodál stolečku, kam si sedám, abych si vypila svou kávu a uklidnila nervy, je sympatická free knihovnička se starými časopisy a předpotopními knihami. Člověk jde do kina po 268 letech a první knížka, kterou vezme namátkou do ruky, je “Jak napsat diplomovou práci” od Umberta Eca. Ten snad sakra píše o jménech a růžích ne??? Ani nevim, že vytvořil další takovýto poklad připomínající mi temnou realitu…

Snad v náhlém impulzu, snad ze zvědavosti, nebo nepřiznané potřeby jsem si knížku prohlížela celou dobu popíjení kávy a při odchodu si ji tak nějak automaticky vzala s sebou.

Za chvíli za sebou slyším dusot. Otočím se a postarší ochranka za mnou nasadila své maximální funící tempo. Bylo mi ho líto tak jsem zpomalila. „Slečno, tu knížku si nemůžete takhle vzít. Musíte tam nechat jinou. Znáte to, kniha za knihu, oko za oko…“

Moc jsem ji chtěla.

Sáhla jsem do batohu. Pán se chytl své zbraně. Zasmála jsem se a řekla mu, že zkoušky na zbroják mam až za dva měsíce. Podala jsem mu svou knihu, neboť to byla jediná, kterou jsem s sebou měla. Chudák paní Nováková ze Sedlčan se dnes svého výtisku na poště holt nedočká.

Pán se podíval na mě, na obálku, pak zase na mě.

Jéé, tak to já nevěděl, že píšete. To byste si tu konkurenční knížku klidně mohla nechat i tak. Ale dám ji do našeho “knižního sejfu.“

Aspoň vím, že je dobře střežená.

Uf. Tak sedět nepůjdu. Teda jak se to vezme. Někdo tu diplomku napsat musí…

#chyťměkdyžtodokážeš #utíkejPájoutíkej

Jak je důležité míti deodorant

Jsem už velká holka: každé ráno při odchodu zamykám svůj byt, v metru čtu vždycky nějakou knížku a smrkám do látkových kapesníků, abych šetřila přírodu. Peru jednou týdně a s různými myšlenkami se peru denně.

To ale neznamená, že občas nevybočim mimo dospěláckou trasu…

……………………………………………………………..

Další ze série mých „ÚŽO NÁPADŮ“: Pro dnešek do práce koloběžim. Ono by to bylo celkem super, kdyby většinu času vezla koloběžka mě, a ne metro koloběžku.

1.bariéra: MHD

Jak se ukázalo, tak stejně jako na kolečkových bruslích, ani při téhle aktivitě neumím brzdit…Takže k tomu využívám seskakování a krátký otčenáš, abych se nerozbila zas tak moc.

2.bariéra: Pohledy lidí ve stylu „Co to sakra…???“

Ale je to celkem legrace. Aneb jak říkají dospělí: je to výzva. A nasere to tolik lidí, že to stojí za to…

Cvičím si úhybné manévry do všech stran: dopředu, shyb, záklon, výskok…Páni, slušná posilka. Takže fitko už bych dnes měla splněné. Efektivita především, že.

Tu kočárek, druhý a třetí… postupně jsem i se svou společnicí s kolečky zatlačena hlouběji do útrob vagónu. A máme tu další challenge.

3.bariéra: Složit koloběžku do její skladné minimalistické praktické polohy.

Vždycky jsem jako malá nesnášela Tetris a Lego. Jen jsem chtěla do svého výtvoru dodat poslední článeček, celá konstrukce se rozsypala po místnosti a já jsem se ještě při svém vztekání napíchla nohama na nejednu kostičku. No, zúčtování je tu.

4. bariéraFeromony

Dojela jsem úspěšně – a vyvoněně…… Zpocená jak pes, šťastná jak blecha.

Poučení? Protože dospělý jedinec by se měl ze svých chyb učit.

Příště radši z kabelky uvolni místo něčím jiným, třeba mobilem nebo pitím, ale deáč tam rozhodně nesmí chybět!!!

Ale není to tak zlý. Mám všechny zuby a silonky mají jen dvě očka zírající tupě na schody…

5.bariéra: Uvaž svůj dopravní prostředek na řetěz.

Jo, dobrej point. Akorát, že žádný řetěz nemám. To jsem jaksi v ranním spěchu opomněla…

Nezbývá, než chytit koloběžku (kterou se mi stále nepovedlo složit…) do rukou plných boxů s jídlem na celý den a knížkou a taškou do fitka, a vynést jí šest pater, jelikož výtah do kanceláří v půdním prostoru zase nejede. A i kdyby jel – my klaustrofobové to máme těžký. I bez koloběžek.

Uvažuji o tom, že budu brzy potřebovat bezbariérový přístup. A to nejlíp všude.

Ďábel nosí Prahu

Musím přiznat, že v mé hlavě ten nápad vypadal docela skvěle. Po sepsání další kapitoly diplomky se půjdu jen tak na volníčko projít ulicí módy. No co, na přednášky dennodenně chodím skrz Provaznickou – nejsmradlavější uličku Prahy – tak proč jednou nezměnit terén a nejít do té nejluxusnější.

Love extremes.

Už po pár nejistých krocích je mi jasné, že to až zas tak úžasný nápad nebyl a že měl radši zůstat uvnitř té hlavy.

Davy lidí, a ani přes název ulice nemám dojem, že bych se přenesla do centra skutečné módy, do Paříže. Spíše si přijdu jako v módním salónu Střihorukého Edwarda. 110.380 Kč píše jakýsi štítek u nevzhledné asi kožešinové halenky či co to je…Ne. To musí být cena celého obchodu. Že jo???

Ne. Nechci to vědět.

A už vůbec nechci vědět, kolik stojí pronájem jednoho ze špinavých oken na místních domech o pár pater výš. Počítám, kolik z nich je v tom hluku a smogu otevřených. Během této disciplíny, kdy mám konečně pro jednou hlavu zvednutou vzhůru, jako bych byla ta nejsebevědomější osoba světa, se srazím s pár nadšenými turisty z celého světa.

Počet nadávajících dotčených turistů: asi osum. Počet větrajících boháčů: 1.

Po bližším zkoumání zjišťuji, že se jedná nejspíš o prázdný byt v rekonstrukci, jak mi napovídá dlouhá odpadní roura na suť vedoucí přímo z okna až na zem. Už jsem se lekla, že tu žijí i lidé vyhazující peníze z okna…

Neuvěřitelné, koho všeho zde lze potkat. Konečně mohu svým kamarádům bydlícím mimo hlavní město s radostí říci ANO na otázku, zda jsem již potkala někoho slavného! Škoda jen, že nevím, kdo to byl.

Počítá se to teda vůbec?!

Stalo se to před obchodem PRADA. Zkoumala jsem jedinou vitrínu, která mě zaujala tím, že u ničeho nebyly ceny a většina věcí vypadala, že s oblečením nemá ani co dělat. Vedle mě stál muž s ohromnými slunečními brýlemi a černým kabátem. Zřejmě se snažil být neviditelný. Do telefonu křičel něco jako „Sakra ten film dotočit musim, jak bych vypadal. Jo jasně, Kazmič tam bude taky vole. Ne, ke Krausovi rozhodně nejdu! Nesnášim ten jeho gauč…“

Rozhodně dobrý způsob, jak na sebe neupoutat pozornost.

Míjí mě dělníci v zaprášených montérkách nesoucí si svou celodenní potravu v podobě bílých rohlíků a neidentifikovatelných pomazánek. Já se mezitím snažím doprocpat narvanou ulicí a přitom, když už jsem sem zabloudila, nahlédnout do všech značkových obchodů – alespoň skrze dokonale vyleštěná skla. Ochranka vypadá v každém z obchodů stejně – jako kdyby naklonovali jeden typ muže a rozestavili ho ke všem dveřím. Ani se nehne, většinou bez vlasů, založené ruce vzad, obličej bez mimiky. I kdyby mě to náááhodou napadlo, bála bych se vejít. Cítím se jako chudý zločinec už teď.

Poslední výloha, u které se zastavuji, je pojata ve stylu moře, majáků a zřejmě pravých vycpaných racků. Ani jsem si nevšimla, že prodávají hodinky.

 „Slečno, které myslíte, že by mi slušely víc?“ ptá se mě starší muž a při tom odhrnuje rukáv svého drahého modrého obleku, aby odhalil zápěstí, na kterém už – překvapivě – jedny hodinky, jejichž značku nedokáži identifikovat, má. Chce se mi odvětit něco jako: hodinky jsou super, ale se slušením to nemá co dělat…

„Nejsem si jistá…“ řeknu nejistě.

Vypadá to, že neví, co s penězi a mě to stojí hooodně přemáhání a boje sama se sebou, aby ze mě nevylítla nabídka mu s tímto dilematem pomoci. No, ani se moc snažit nemusím.

„To máte pravdu. Doprovodila byste mě prosím ještě dnes do Alcronu?“

Snažím se rychle přemýšlet, kam že mě to dotyčný pozval. Nicméně ať už je to země kdekoli, nikam nejedu. Takový výlet by mě mohl přijít draho – i když bych si sama nic nekoupila.

V hlavě mi naskočí koncept SugarDaddy, se kterým jsem se nedávno proti své vůli seznámila. Ukážu mu na ty dražší z hodinek jako odpověď na jeho otázku, přehodím si přes rameno svou kabelku značky „už ani nevim kde sem k ní přišla“ a mizím.

Až později odpoledne mi strýček Google prozradil, že Alcron je nejdražší restaurace v Praze…

Uf, ještě že si doma můžu pustit Ďábel nosí Pradu a zabalit se do svého hřejivého měkkého županu za 119 korun…

Jak se brání psycholog?

Začalo to deníkama, ty ožily na blogu, a teď je z toho kniha. Můj sen dostal svou konkrétní tvář. 

Mé děťátko je na světě. Váží několik málo dekagramů a má celých 130×200 mm. Je zdravé a chce do světa! Pomozte mu se vybatolit na co nejvíce míst! Vydrží cestu MHDéčkem i tísnivou atmosféru vašich knihoven. Voní neopotřebovanou touhou po vašich dotecích, ale uvnitř je celkem zkušené.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

I psycholog má své dny – a má jich hodně. Dny, kdy stojí na pokraji zdravého rozumu, na svěšených rukách boxovací rukavice… puls 260 na 500…

 

Má psycholog právo vyšilovat?

 

Může si dovolit emoční pokles(k)y?

 

Rozchodí rozchod?

 

Smí mít občas chuť někomu rozbít hubu?

 

Nebraňte se, popadněte knihu a padejte do ringu!

Kniha je vhodná pro ty, kteří zastávají názor, že bolest, trápení a labilita jsou rezervované striktně jen „obyč“ populaci a odborníkům se vyhýbá jako muž manželské poradně.

 

Kniha je jako zahrada, kterou nosíš v kapse.

Nechce tedy rozkvést tu svou…

Free running aneb Pes – nejlepší přítel běhání

Parkur pro mě bylo jen slovo. Sama jsem se však kvalifikovala na šampiona atletické disciplíny…

 

„Čáááu, jasně že vám to vaše zlatíčko pohlídám….“ cvrlikám do telefonu rodinné známé.

 

Pes není dítě. Nemusím mu měnit plíny, nebude bulet z důvodů, který ženě s nenastartovanýma mateřskýma hormonama zůstavají skryté. Pohoda. Navíc, krásný domek za Prahou…

………………………………..

V jedný chvíli mám psa, otočím se, abych si ke svému relaxu dopřála lahodný šálek kávy – a pes nikde. Tak buď se umí přenášet, nebo seknul neviditelnej plášť Harrymu. Nebo nevim.

 

Ne, třeba jsem se jenom špatně podívala. 

 

(Po 15 minutách lítání po baráku…): Uvažuj…dobře…Lili slyší na šustění pytle od granulí, to vždycky přiběhne jako střela.

 

Po dalším počtu nepočítaných minut, kdy obcházím celý dům i s pozemkem a chrastím 10ti kilovým pytlem zleva zprava, jediné, co na mě skočilo a porazilo mě, je má vlastní narůstající panika.

 

Na noze ošoupané žabky a na sobě pohodlné domácí, leč na těch „správných“ místech roztrhané, kraťasy a volné tílko. Super výchozí pozice, na sprint jak dělaný. To mi však nezabrání rozběhnout se plnou polní rovnou přímo do polí…Přeskočila jsem kopec bahna jak nic a už se řítím. Přece mě nedoběhne takovej šmoula…

 

……………………………….

Zprostřed pole volám kamarádovi, který bydlí v sousední vesnici a má auto. Žádný princ na bílém koni, ale ostřílený (pozn.redakce – značně sešlý a poškrábaný) oř v podobě BMW se vynořil zpoza rohu. Vypadá to, že akčňák Rychle a zběsile má nový díl…

 

„Ty ses teda zřídila!“, komentuje kamarád můj zjev, „…a víš, jen tak btw, že nemáš botu???“

 

Užitečná poznámka.

 

Nemam žabku ani psa. Cool.

Rozdala jsem mu instrukce, kde má co objet, a dál jsem vypálila takovým stylem, že Usain Bolt zůstával v dálce za mnou…Sprint v temnotě a bahně dokresluje hlasité a zoufalé jódlování: „Lilililililiiiiiiii!!!!“

 

Zastavil mě až podivný výkop, ze kterého se vynořila hlava Ukrajince. Vytřeští na mě oči, sjede mě pohledem od hlavy k botě, tedy spíš k bosé sedřené patě, a mě dojde, že vypadám jako čerstvě znásilněná.

No, zoufalý lidi dělaj zoufalý věci. Takže na pokraji vyčerpání se ptám více špinavého cizince, než jsem já sama, a doufám, že má odpověď na mou otázku. V češtině, ale beru i arabštinu nebo tak…

 

„Neviděl jste prosím vás štěně??? Malý, žlutý…blbý! Hovado!!!“

„Ščonok?? Tak, tak…bežal…tu…”

Vrhla jsem se k poklopu, z nějž se chlap ještě ani nestihl plně vynořit. Žádný pes. Jen tma.

Se slzama v očích jsem už připravena odvážně se vrhnout dovnitř. Ukrajinec mě pohotově zastaví a ukazuje směrem k ruinám rozpadlého domu.

……………………………………………

A štěně zatím poklidně dělá průzkum staveniště. Hezky v klídku provádí inspekci. Když mě spatří, zavrtí ocáskem a na pohodu si to ke mě přikvačí, jakoby si nikdo nelámal palce u nohy…

Tak jo, sousedi, kteří mou známou a její rodinu ještě do teď neměli tu čest poznat, už o nich rozhodně vědí…

 

Takže – dnešní kardio mám za sebou, štěně usnulo plné adrenalinu spokojeně na mém klíně a žabku mi donesl jakýsi mladík – i s pozváním na drink. Ščonoka ale beru s sebou a nehnu se ani na krok!

 

Zrzka versus pes. 1:1.

 

Ale…může se člověk na NĚCO TAKOVÝHO zlobit…?!

#utíkejzkzko #pesnejlepsipritelbehani

Hora i lásku přenáší

Když mám hoře, lezu. I když někdy z posledních sil, jen ať už jsem nahoře…. Když chci přemýšlet, šplhám. Vysoko a někdy bez jištění, přesto jistě… Když potřebuju nadhled, hledím do dáli… Usazená na stovkách vytesaných záznamů lásky jsem skálopevně přesvědčena, že jednou zde přibyde i ten můj…

 

Mana, mana, many – must be funny…jasně, honey!

Tak jo. Zase se mi podařilo zefektivnit mé fungování. Jím za chůze. Chodím za jídla. Šetřím peníze i zdraví. Nebo…ne?

Okej. Mana je kámoš…mana je kámoš…

Snažím se se zkřivenými rty dopít svůj první zázrak ve formě nápoje, který slibuje mnohé. Podle Bible tím samotný Bůh sytil několik desítek let lidi na poušti. Myslela jsem, že ten termín „božská mana“ označuje něco sladkého, lahodného…

Jo.

Mám toho doma tři kartony. Objednala jsem si to ve velkým, protože proč ne. Když už tak už, že jo…

Jo.

Cíl zněl: ušetřit čas, námahu a posílit zdraví. A evidentně i vůli.

Jo.

Realita? Všichni kolem mě maj normální, barevný, teplý jídlo, který voní. Mně se zatim tak trošku zvedá kufřík…

Mno, jdu to vykloktat ústní vodou Listerine, ať mam teda aspoň čistý zuby, jak mi bylo důrazně doporučeno na dentální hygieně.

Chyba.

Tyhle dva kroky neměly navazovat po sobě. Pak už navazuje jedině rychlý třetí krok…

 

První flaštička zázračného komplexního moderního stravování končí v koši. Z 330 ml zbylo tak 290 ml. Ale nemůžu říct, že jsem se nesnažila.

Jdu si normálně pro hambáč. A chci extra porci hranolek!!!

 

………………………….

Mana – day 2: furt pachuť přesoleného obilí. Nemělo by to bejt neutrální?! Nebo mám jen splašené chuťové pohárky, které se nenechají oblbnout způsobem, kterým se jim snažím dodat potřebou stravu?

Už jsem přišla na to, co mi to připomíná. Někde z útrob svého hlubokého nevědomého nevědomí lovím a srovnávám své vědomosti o bílé tekutině polohusté konzistence…eh…okej….rychle zapracovat na autosugesci.

…………………

Mám toho doma tři bedny…takže si to prostě MUSIM zvyknout jíst. Teda pít. To je fuk. Prostě nějakým způsobem to konzumovat.

Mana – day 3: Otevřu lednici. Prázdno. Jako v mém žaludku. Do hajzlu. Teda, chci říct Sakra… No, nebudu přeskakovat kroky. Nejdřív Mana pokus č. III. Pak možná dojde i na ten záchod…

Výsledek? Zefektivnilo se mé trávení. Lživá reklama na obale slibující zážitek s přídavným jménem Delicious. Nebo neumím anglicky…a taky fakt, že tělo není blbec a chvíli mu trvá, než si zvykne na změny. Ale nevzdávám se!

No, zatím to není teda žádnej med. Ale bavim se celkem královsky – zvlástě po boku McRoyalu…

 

Tak na zdraví!!!

Ďábelský p(l)án

Dopisy už tu visely osamoceny příliš dlouho.

Čárymáry fuk, pan MUŽ zmizel – a mě je to fukNěkdy se Život tváří jako pěknej grázl, a je prostě jen potřeba počkat, až se rozhodne se zase sladce zeširoka usmát.

Mno, jdu porušit model Facebooku a Instáče, kde všichni ukazují jen štěstí, úsměvy či lásku a přidám trochu bodů realitě. 

………………………………….

Všechno je tak narvaný našema očekáváníma, že čekáme, že se stanou, a když se nedočkáme, je to pro nás nečekaný.

No jo. Proč já vždycky lezu tam, kde je napsáno: VSTUP ZAKÁZÁN? To tam rovnou můžou dát ceduli: Tudy Zrzko, pojď se mrknout, máme sušenky podávaný jako body-shot na Johnny Deppovi!

Houby leda. Když Zrzku lapají…

Našla jsem jen prázdnou celu bez návštěv, žádný vycházky za dobrý chování, a i ten chleba se solí byl plesnivej…

Nyní jsem napsala tak trochu jiný dopis, kvůli rezervaci jednoho kotle. Všici víme, čím je cesta do Pekla dlážděna, proto: Toto je můj poslední dobrý skutek pro tebe

Odpověděl mi Ďáblův asistent:

Už se těšíme. Po krátké konzultaci s šéfovým advokátem jsme došli k závěru, že nikdo nemá sebemenších námitek. Nebojte, bude to rychlé. Hotová řetězová reakce. Píchání do prstu netřeba – jsme moderní. V dnešní době preferujeme dostupnější zdroj: krvácející srdce.

K službám, Lucifer.

…………………………………………………………………

Sedím si ve vlaku a unaveně se vykláním z okna. Svěží vítr mi tvaruje účes dle svého uvážení…a možná, že to je ten důvod…ale…Proč na mě ty lidi tak čuměj? Průvodčí dokonce zakroutil hlavou…občas někdo projde a hodí mi soucitný úsměv…Jenom proto, že jsem nastoupila do špatného vlaku? No a? Důležitý je vždy zase najít ten správný směr, ne?

Mám toho dost. Na příští zastávce vystupuji. Vlak brzdí a já se otáčím pro své zavazadlo. A pak si všimnu, kde to vlastně celou dobu sedim…Rezervováno pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace. Hm, tak to sedí…

Jsou chvíle, kdy si můžete přijít ve svém životě dezorientováni nebo ponecháni napospas různým formám soupeřů. Říkám si, že člověk musí být prostě občas silnější, než jsou jeho protivníci. A když jsem svou myšlenku sdílela s facebookovou zdí, dostala jsem ihned hnidopišskou otázku A kdože to teda vlastně jako je, ten protivník…?!

To mě přivedlo hned na několik myšlenek.

Může to být pan Strach nebo slečna Prokrastinace. Protivní-ci toví visavači jsou pak dalšími třešničkami prohnilých dortů. Někdy je třeba si natáhnout gumové rukavice a vyčistit pořádně všechen ten bordel…

Někdy jsme si ale možná my sami tím největším antagonistou.

Můj poslední protivník, proti kterému je i Lochneska hotový princ Krasoň, dostal BAN v týhle hře s názvem „Zrzka versus Tetris aneb poskládej si svůj život“.

Vystupuji na pražském Hlavním nádraží a šinu si to davy, které mě omývají jako příbojové vlny útočící na mou trpělivost. Ke svým cílům člověk holt musí zdolávat překážky. A tak když někdo přede mnou na eskalátorech náhle zastaví nebo blokuje cestu, prostě ho obejdu a jdu dál.

Na messengeru se zatím rozpoutala další plamenná konverzace na základě mého neuvědomělého sdílení toho, co se mi honí hlavou:

TOM: Myslím, že city nejsou dobrými rádci…spíše takovými zrádci…

ZRZKA: Ale ne, Tome, stojí za to je následovat. To jen ti temní Zaklínači s propůjčenou maskou některých lidí, který běžně potkáváš, z nich udělali nespolehlivé, nebezpečné a zbytečně vypadající emoční protivníky, kterým je údajně třeba čelit, hlava nehlava, srdce nesrdce…

Mé pocity chodí také ve vlnách. Někdy jsem vržena hluboko pod vodou do podivných salt a nemohu se nadechnout. Mám na sobě neopren, a přesto jsem mokrá až na kost…

Jindy zase surfuju jak ďábel s brutálním tempem a bez kapičky studu.

 

     Závěr? Asi toliko:

Semene je všude dost, teď ještě, aby nositel za něco stál, nejen, aby mu stál…

Protože když chceš zasadit semínko radosti a tvým cílem je, aby vyrostl strom spojenosti, necpi sakra do tý hlíny smrsklou pecku bez šťávy a naděje na změnu k lepšímu!

#DOPIS MUŽI – VI.

 

Fakt už jich je šest? Kolik ještě aby…aby co? Aby to tolik nebolelo? Abych se propsala blíž k Tobě nebo dál od strachů z nejistoty? Jistě…

…………………………………..

Milovaný,

To zcela určitě jsi. Na dálku, na blízko, v zimě nebo vedru, v Praze nebo ve Španělsku.

Denně se mě několik lidí ptá: „Jsi v pořádku?“

Já nevím lásko. Jsem? Jsme? Co je to být v pořádku? Spíš jsem pořádně v těchto neuspořádaných řádcích. Dává to smysl?

Ne, nebudu psát, že smyslem mýho života jsi Ty. Nesmysl. Jasně, že můžu žít i bez Tebe. Ale já nechci. Jsem příliš zvědavá a natěšená na všechny naše plány, vize a záměry.

A co ti všichni kolem, kteří mě varují? Tisíce blikajících kontrolek šílících z toho, že je míjím a rozverně jim mávám se sbalenými kufry. Varují mě před Tebou, před láskou nebo přede mnou samotnou?

Ach, to nerozvážné mládí…

Může my dva doplout do přístavu a v něm zakotvit? Nebo nás vichřice okolních hlasů rozmetá na kusy dřív, než stačíme proplout našim vlastním Bermudským trojúhelníkem?

Jsme jako gumoví méďové. Sladcí, křehcí, ulepení od slz či potu z dlouhých cest a barevní podle momentální příchutě našich nálad. Vychutnáváme si jeden druhého a nic nám nezkazí chuť.

Další dopisy už přistanou jen ve virtuálním koši mé paměti. Je načase se sebrat. Sebrat se a jít. Nač zůstávat někde, kde došli méďové???

Je to jako rozlučka bez přechozí svobody a bez nadcházející svatby. S čím se vlastně loučím a co bude následovat?

Neboj se, všechna tajemství zůstanou u mě uložena. Nesmazatelné stopy zůstanou nejen na mých chuťových pohárcích a s pachutí se nějak srovnám a spláchnu jí dalšími dobrodružstvími a kapitolami v našem příběhu.

Muži…každou noc usínám se stejnou pohádkou. Má happy end a láska je v ní silnější než cokoli na území Dánského království. Mrazí mě, ale teploměr v podpaží ukazuje 38,2 °C. Možná už blouzním v horečkách, ale i to je lepší než bdělé prožívání béčkového hororu. Přeji si se nikdy neprobudit. Jednou se to vše možná změní v realitu, ze které už není kam se probouzet. Ty budeš vedle mě a já nám udělám ovocný čaj chutnající po rozpuštěných gumídcích.

A žili spolu. Jasně, že spokojeně a šťastně!!! Do konce Celý život. Měli svoje problémy a hádky a tak. A taky děti a společná rána. A pak spolu zestárli na lavičce s výhledem na moře, za sedmero horami od dánských břehů.  

Vše se musí užívat správně. Když použiješ super drahý super čistící super šampon na super mastné vlasy jako dezinfekci očí, moc super to nebude. I s láskou by se mělo zacházet opatrně. Nebyla určena pro nešetrné manipulování nebo zneužívání jako toxické esence. Je tu jako balzám pro pleť zrzky, která se občas spálí v ostrém žáru touhy, a jako maják určující směr i v temnotách, když má slunečná povaha duše na práci zrovna řízený odpočinek.

A tak jako se zbavuji chloupků před cestou na pláž, zbavuji se chmurů, abych měla volnou cestu k Tobě.

Svět je zvláštní místo. Je v něm tolik míst a Zemí… Možná existuje nějaká, kam se vejdeme oba najednou…

 

S přáním, aby vše bylo trošku jinak, a přitom to hlavní se nikdy nezměnilo…

#DOPIS MUŽI – V.

Do pětice všeho dobrého. A hlavně zlého.

…………………………………………….

Dnes jen ticho. To mi trochu pije krev.

 Rozsudek zněl jasně. 

 Kat se chystá přerušit tu tepnu pulzující nešťastnou nenaplněnou touhou. Rozmáchává se, zcela sebevědomě a s lehkostí tne do živého. Ostří sekery se blýskne ve svých třech sekundách slávy a pak se bezestrachu noří do již dávno odumřelé tkáně…

Minul…

 Au? Nejsem si jista. Ale čistý řez to není určitě. Nebo je to tím, že by se ve mně krve nedořezal? 

Nesnesu pohled na krev. Snad jen, když to bude naposledy. To bych možná… Možná. To prokletý slovo. Dává prostor zpropadeným domněnkám, iluzorním představám a marným impulzům.

Popíjím Bloody Mary. Krev prostě neni voda.

 Hlavní je nemít krev na rukou a tak si je myju. Já nás nezabila. Já to jen utínám. 

 Kdo za to všechno může?

 Kdo je viník a kdo žalující? Žalovat se prý nemá, říkali mi doma. Já si ale přesto postěžovat musím. Kam? Na úřad Nenaplněných tužeb nebo to snad hnát až k samotnému soudu Uražených pocitů?

 Zvykám si rychle. Bez kusu těla se přece dá žít. Van Gogh měl pryč skoro celý ucho. Tak co. Bez kusu srdeční tkáně se dá dělat plno věcí. Třeba sedět u okna a koukat z něj dlouhé hodiny. Jíst čokoládu k snídani, obědu – prvnímu, druhému i pozdnímu třetímu – a taktéž k večeři. V neposlední řadě to není omezující ani pro psaní dramaticko-drasticko-tragických okolností jednoho příběhu s utopeným neutopickým koncem.

Proč zacházet dál? Dálka…. To je ten problém. Je? Nebo to není o tom? O čem teda?

 Tisíce otázek versus žádná odpověď. Vypadá to, že celé měsíce trpím samomluvou. To nezní jako vyrovnaný fight. Takže nastupuje flight. Paradoxně jsi mi ale byl blíž než mnozí lidé obklopující mě v geograficky dostupné vzdálenosti a neustále vstupující mi do mé ostře střežené osobní zóny.

Kat odkrývá svou kapuci a já v něm poznávám ostře řezané rysy svého Rozumu. Ahá! Tak tady jsi byl, ty krutý… Bavil ses dobře? Pod kápí schováváš úšklebek výsměchu. No jo, tys to říkal…

 Vítěz prý bere vše. Ale co když už dávno nic cenného nemám? To Ti trochu bere vítr z plachet, ne?

 Chci se Tě, miláčku, naposledy dotknout, ale přes tu zeď mezi námi to jaksi nejde. Natahuji ruku a v momentě, kdy mám pocit, že jsi snad už na dosah, promáchnu do prázdna a vše se rozplyne v mlze kondenzované ze slz a nadávek…

………………………………………..

Posadím se na posteli. Srdce buší na poplach, dech splašeného koně je jediným zvukem prorážejícím tmu, záda mi omývá ledový pot. Budík ukazuje  drzých 4:36 ráno. Rychlým pohledem prohlédnu celé své Já. Jsem celá. Nic mi nechybí.

Tedy skoro…

S Rozumem (který to má evidentně) v kapse, i když už tak trochu šílí…

 

#DOPIS MUŽI – IV.

Drahý,

stojí mě to až příliš mnoho. Má to cenu? Kolik? Budeme vyjednávat? Říká se, že všechno má svou daň. Já jsem ale stále student, a tak bych daně platit neměla.

Probouzím se další ráno a ztěžka otevírám kovová víčka. Víš jaké je to vstávat s tísnivou stěnou na hrudníku, hladovou zdí po Tobě? Procitnutí do reality, kterou vidět nechci. Realita, která zavírá oči před naším Osudem.

Už dávno nejsem správcem svých webových stránek já. Stal ses adminem i šéfredaktorem. Určuješ obsah i formu všech příspěvků a dost možná o tom ani nevíš. Snažím se Ti dát BAN a zabránit tak šíření viru. Pozdě…celý hardware je v plamenech. A Ty jsi kyslíkem, bez kterého nemůže člověk ani oheň existovat. Člověk v ohni ale také ne. Být či nebýt? Být s Tebou a nebýt bez Tebe.

Nech mě se vrátit pokojně k mému zaběhlému rytmu. Zruš svůj rušič, který vysílá na tisíce kilometrů vlny, jež nikdy neminou jakýkoli můj pokus o to se nadechnout. Jak dlouho vydržím zadržet dech a tep svého srdce? Tsunami. Příliv citu a lhostejnosti, který tě zaplaví až do morku kosti. Odliv je pak už jen kosmetickým dočistěním, které vymyje poslední zbytky rozumu a vůle. Kdeže loňský hráze jsou…

Zanech svého poklepávání do rytmu mého srdce. Jsem příliš mladá na defibrilátor a moc stará na to, abych nevěděla, že tohle není jen pobláznění, při kterém si nerozbiju hubu…

Tak nevím, jestli se počasí mění dle mé nálady nebo mé nálady následují sled počasí. Slunce zalezlo daleko do vesmírných drah a z nebe proudí kanystry slz. Jsem mokrá, ale jinak než s Tebou. Jak jinak…

Hrabu se pořád dokola ve stovkách našich fotek a hrabe mi z toho stokrát denně. Už dávno si nedělám zálohy a nemám záložní plán. Co máš se mnou v plánu Ty?

Nejsem sama sebou, jen sama se sebou. Ale ani má samota už není, co bývala. Pořád je protkána Tebou. Žiji s Tebou ve třinácté komnatě, která je polopropustná. Dovnitř je snadné propadnout, ale ven už to nejde tak hladce. Připoutaná k topení se snažím se cukat. A je mi to na nic. Ano, nic…to je ten nový pocit. Vyloupl se z ničeho nic. A je tu se mnou. Nahradil Tě. A pak že jsou lidi nenahraditelný…

Chodím jako slepá a zakopávám o vlastní chtíč a nudu. Občas na mě asi někdo zvenčí mluví, ale já neslyším. Hmat také vzal roha. Poslední dotek, který si pamatuji, byl ten, během něhož jsi mě objal. Nemám na nic chuť. A cítím jen bezmoc.

Můj vnitřní vzteklý dlaždič je také bez sebe a bez Tebe: „Do prdele se všim. Prý jsi má druhá půlka…Najednou se taková prdel zdá být i celkem útulným místem, kam se utíkám. V Dánsku přece vzniknul ten podělanej koncept Hygge, kterej radí, že máme bejt se svými blízkými, s lidmi, co milujeme. Pak svíčky a takový ty sračky okolo…jak trapná reklama na deky a přežírání se kvalitním jídlem.“

Dochází mi budget na Tebe, síla i vše ostatní. Ale pořád mi to celé nějak nedochází…O co tu kráčí nebo jde nebo jede? Moc mi to nejede. A jediné, co mi spolehlivě nemá šanci dojít, je dopis od Tebe nazpět a má vlastní slova…

A někde mezi vším tím bolem a utrpením se táhne nitka naděje a pocitu štěstí, naplnění. Až po okraj Pandořiny skříňky, která smí být otevřena, jelikož zlo už v tomhle světě stejně dávno je…

 

S láskou a tak…

#DOPIS MUŽI – III.

Můj milý,

podle pomalu tekoucího kalendáře je údajně druhý letní den, ale my prožíváme naši vnitřní tichou zimu. Otáčím stránky týdnů v diáři a čísla v něm pro mě nic neznamenají. Chodím ven a dovnitř svého bytu jako nezvaný host a vše mi připadá tak vzdáleně cizí. Postel využívám jen, když už je to vážně nezbytné, jinak se jí vyhýbám jako papír vodě, v níž by ze své podstaty zaniknul. Říkals, že to odezní, jako potlesk herci po mizerném výkonu na scéně. Ale já žádný potlesk neslyším a scény dělám dál.

Miláčku, příště, až budeš stát na pódiu před publikem s kytarou, sám, v namodralém osvětlení a budeš zpívat o smutku, ztrátě a bolesti, budu tam. V první řadě. Tohle je zase můj koncert pro Tebe a o Tobě. Osud je dirigentem a míchá kartami a tóny, jak se mu to líbí. Zřejmě chce vytvořit symfonický harmonický vztah, ovšem někdy to vypadá spíše jako změť nenaladěných nástrojů, která se pokouší zazářit na světovém turné. Asi ani v Dánsku by neměly úspěch…

Nejsi daleko, jen jinde.

Nejsi můj, jen ve mně.

Nejsi viník mého dramatu, jen spolupachatel a zvrhlý scénárista. 

Nemám proti tobě ochranu. Všechny mé emoční kondomy a masky jsi dávno přerval svým neurvalým pohledem do mých očí. Není to klišé, jen hluboká pravda dvou hlučných milenců řvoucích na sebe z plných plic při orgasmu nebo bouřlivé hádce o nepodstatné detaily – jakými jsou třeba země, kde se rozhodneme žít…

A i když je wifina na dálku na hovno, vím, že mé zprávy dostáváš. Vím, že je čteš. Několikrát po sobě.

Svazuješ mě. A rád. Poutáš mě hedvábnými přísliby a líbeznými nitkami budoucnosti utkané z mlžných par. Jizvy z toho nemám. Jen přechodné modřiny způsobené okouzlením neschopným uvěřit, že se to vše doopravdy děje. Nebo jen sním? S ním…

Nesu si v sobě všechen ten stesk, ale moc dobře vím, co s ním. Nacpu ho do poprání se se vším, co by nám jakkoli mohlo stát v cestě. Jediné, co chci, aby stálo…

Snad to bude stát za to. A aby v mezičase nestála řeč, píšu Ti dopisy. Ryvné srdce, srdcervyné. Srdce zacelující.

Nenávidím vlaky, neboť mě vezou od Tebe pryč. Miluju vlaky, neboť mě vezou za Tebou.
A i když chybělo málo, abych si přímo před Tebou přesně před rokem definitivně zlomila vaz, věřím, že nyní mě už chytáš a nenecháš mě tvrdě dopadnout…letíme spolu…daleko za Měsíc….dlouhé měsíce…

Bez skafandru, jen tak nalehko. Dotýkáme se silou vůle, která je někdy unavená a jindy naprosto neomylně pevná. Na čem to sakra záleží??? Křičím a jediná ozvěna mi odpovídá: Leží….leží…

 

S láskou, jako ostatně vždy, a s notnou dávkou autentického stesku.

#DOPIS MUŽI – II.

Můj drahý,

Ty jsi na čísla a já na slova. Ale to, co je mezi námi, má nevyčíslitelnou hodnotu a nelze to popsat slovy. Dokonalý to není, ale dokonalost je pro loosery.

Měním se v Shakespeara opilého vlastními pudy a city. Míchá se to v koktejl „Sex on the beach in Denmark“, který Tě svou silou totálně odstřelí. Ale přitom piješ dál…

Vytahuji revolver, se kterým se nezahrává. Jednou porazíš Ty mě, podruhé já Tebe. Remíza málokdy. Nehraju fér, a Ty to ode mě ani nečekáš.

Jsi jasně naprogramovaný ROB-ot, který v mých emocích umí chodit. Poslední model vysoce umělé inteligence. Procházíš se pravidelně, ale nejdéle sedíš na lavičce v parku U dvou lačnících srdcí. Sedíš tam celé hodiny a pracuješ na svých vnitřních nastaveních.

Při svých cestách po světě překračuješ mnoho hranic. Překračuješ i všechny Ty mezi námi. Nemusíš ani ukazovat platný pas, stačí, když se dotkneš toho mého a máš všude přístup. A to, že pašuješ extázi a omamnou trávu…

Cítím se jako blázen ve svěrací kazajce Tvého objetí. No ták, ještě ji utáhni…pevněji, prosím…

Ne, nedůvěřuj tomu, co říkám…věř jen mým očím. Do těch se dívej. Vše ostatní může být zkresleno a infikováno hrou, vztekem nebo přetvářkou. Oči ale ne. Stejně jako Tvá ústa, která jsou branou do světa všech mých přání. Těch splněných.

Představa Tvé fotky uvnitř mé peněženky je to jediné skutečně cenné, co tam nosím. Vzpomínky na uplynulé dny s Tebou jsou to jediné skutečně důležité, co v sobě nosím.

Jsi mým démonem i anti-poltergeistvovým štítem. Jednou mi za to zaplatíš – v naturáliích.

Přijde zase den, kdy se napiješ z mého pramene a pohladíš pramínky vlasů. Má lascivita versus Tvá letargie. No tak brouku, nedělej mrtvého. Jediný úkryt, který máš povolený, je ten ve mě…přede mnou se ale neschováš. Ani v Dánsku ne. A když jsi řekl své poslední „Jdu“, způsobil jsi zemětřesení, které vyneslo na povrch realitu postavenou z lega a roztříštěnou jediným máchnutím.

Kdykoli si nebudeš jistý, co doopravdy chceš, vyslov prostě nahlas mé jméno…

Přála bych si zvážit tu váhu svých citů. Bez závaží. Dorovnáš tu nestabilní váhu? Co převáží? Převážím přes řeku Styx všechny mrtvé naděje, a přesto je dále krmím domněnkami…vždyť Dánsko není přece konec světa. Jen toho mého.

Ne lásko, nejsme bezbranní, i když se bereme snad příliš na lehkou váhu. Neváhej a zvaž to ještě. A bude nám hej. Hej! Tak už přijeď zase domů…protože všude dobře…

 

S láskou a čekáním, bez očekávání.

#DOPIS MUŽI – I.

Budu ti psát. Abys nezapomněl. Abys cítil. Abys věděl.

………………………………….

Co napsat Lásce o lásce…

 Poslední dvě hodiny sedím na Hlavním nádraží. Ale to není to hlavní. Cítím se, jako bych měla hlaveň zbraně u hlavy. Ne. Trochu níž. Vlevo, pod hrudním košem. Je tam podezřelé ticho. No jo, vlak už odjel, to se pozná.

Zůstávám stát. Němá…němá, a přitom uvnitř mě křičí jeden cit za druhým. Nevím, co říkají, jen cítím jejich explozivní údernost, s jakou mě rvou na kusy. Stojím na nástupišti, ale nikam nenastupuji. Naopak. Vyskakuji z jedoucího vlaku sebetrýzně a odevzdávám se Tvým sadistickým choutkám. Jsem tu pro ně. Ony jsou tu pro mě. Vládne tiché dočasné příměří. Tak na tři týdny.

Počet lidí, co mi nabídli vodu: dva. Cigaretu: čtyři. Pomoc: šest. Nikdo mi ale nenabídl byť sebemenší náznak možnosti, že kdy zase uslyším tlouct na poplach své srdeční ozvy. Bez odezvy. Nejde mi jít, a tak jedinej, kdo se zvedne a pádí pryč, je slečna Naděje.

Jsem tragický romantik a romantický tragéd. Herec, co Tě maskami neoblbne. Jsi Ten, který pozná, kdy mé dvě vrásky pod okem kvetou z upřímného smíchu, a kdy jsou jen náhražkou imitující opravdovost a přirozeně nenucený raubířský kukuč.

Pche, těch ubohých 900 kiláků, které nás dělí… Koho to sakra zajímá!!! Absolutně nemohou zasáhnout, ba se jen dotknout našeho spiklenectví. Chapadla dálky neznamenají nic než důkaz křehké nezdolnosti citového pouzdra, v němž jsme zapečetěni.

Přiznávám všemi 12-ti kroky anonymních alkoholiků, že jsem vina. Jsem bezmocná. Bažím po Tobě. Čím jsi dál, tím jsi mi blíž, a když jsi na dosah, nechávám Tě pronikat do svých hlubinných struktur a mísit se do nich.

 Ty dopisy, které voní po slzách a rozlité vášni, ta psaní, jež nikdy neodešlu, nebudou nikdy ztracena. Najdou si cestu, stejně jako si ji k sobě hledáme my dva. K citům, po kterých lačníme tak, jako bezvědomý člověk po resuscitaci. Lapeme po dechu…a zase…dokud se nepřiblíží vrchol. I pak dlouho trvá, než se tep srovná alespoň na úroveň Pendolina. A to vědomí konejšivého mučení se sladce bez uvědomění rozprostírá na planinách mé touhy po Tobě.

Dívám se do dáli ještě dlouho po tom, co mi už ujel vlak. Cítím v hrudi klid i převrat. Povstání aorty. Bouří se proti kruté realitě nesmlouvavého odloučení. Levá srdeční komora se třese a pravá už dávno ví, že jsi ten Pravý…

Kdyby se mě někdo zeptal, zda pláču v noci steskem, odpověděla bych: „Ne“. Je v tom mnohem víc než jen momentální absence Tvých rtů a s nimi všeho, co pro mě představují. Je to otřes mozku důvěry, že kdy co ještě může dávat smysl, když u toho nejsi Ty.

Nekonečné chvíle bez Tebe jsou sérií neuspokojiývch mikrospánků. Budím se s touhou s Tebou spát. Spím s přáním se s Tebou probouzet. Každý den – ráno, odpoledne nebo v noci. Na tom nesejde. Nesejdeš ani Ty z mé mysli, i když Tě zrovna nemám na očích. Mám Tě v srdci a vše, co se Tě dotýká a týká, mi není u zadku. Je mi srdečně fuk, jak moc pubertálně to působí.

Chodíš sice po špičkách, ale já stejně vím, že jsi to Ty. A když mi zpíváš ukolébavku, neusínám, ale budí to ve mně touhy.

 Jsi má Bible, ve které si listuji před spaním, protože nemám odvahu ji číst, ani jí odložit.

Vzdaluju se Ti, aby ses mi mohl zase přibližovat. Tvé odchody se opakují. Ale to i návraty. Všechny konce jsou u nás jen začátky. Vztekám se, abych unesla své city k Tobě. To, co nás pojí, nás rozděluje. To, co nás trhá, nás tmelí. Jin a jang jsou naším metaforickým zobrazením stejně jako šedesát devítka. 69. Tolikrát si na tebe vzpomenu za minutu.

Dva měsíce bez Tebe nezměnily nic. Snad jen několik pupínků na tváři mi připomnělo, jak moc mé póry nemohou dýchat, když tu nejsi. Nedýchám, protože vzduch bez Tvé přítomnosti nevoní. Dva měsíce. Jen otočení se na bok během spánku. A vše je zase jinak.

Ani Tvé obrany nic nezmůžou s mými pocity. Každou Tvou zeď rozbiju. Zničím. Pronikám přes všechny Tvé slupky a neexistuje síla, která by mi v tom dokázala zabránit.  Buď já nebo zeď. Jedno padne. I když je to padlý na hlavu. S hlavou to ale nemá co dělat.

Ani Tvé suché ruce nemohou konkurovat mé vyprahlosti po Tobě.

Ani to, že máš každé oko jiné, nezmění můj pohled na Tebe.

 Lásko, těch osm let vývoje prožijeme spolu. Tak zní ortel. Ne, nedá se proti němu odvolat. Shodla se na něm celá třináctičlenná porota. Nekompromisní verdikt. A zkus to trumfnout. Ale vezmi na vědomí, že poslední eso jsem Ti z rukávu vytáhla při našem posledním polibku.

Uzavíráš mě v sobě. Sebe ve mně. Uzavřen v lásce, ale bez stříbrné klece.

Píšu věty, které spolu zdánlivě nesouvisí. Tak jako my dva spolu na první pohled nemáme co dělat. Dohromady to ale dává jasný význam. Jen je třeba maličko poodstoupit. Udělat několik kroků vzad od své uzavřenosti a osobní krypty. Pustit dovnitř trochu slunečních paprsků…

Píšu niterná interní intimní sdělení určená jen Tobě veřejně. Emoční striptýz bez dýška.

Confessiones in flagranti.

Amorův šíp hozený do davu, co minul cíl. Zasáhnout má Tebe. Ty jsi terč. Terč mého chtíče. Rozedírám Tvou kůži pravdou svých řádků a nesnesitelností svého (na)dutého ega.

Snažím se předběhnout čas, který se tak nějak mrazivě zastavil…Náš vlak, ve které jsme jedinými na oko suverénními pasažéry bez jízdenek, se řítí po kolejích do neznáma a náhle jakoby prudce zabrdzil…Co bude dál?

 

Miluju Tě. Všemi svými podobami. Vždy jinak, ale pořád stejně. Další oxymóron. Nesmysl beze smyslu. Jako já bez Tebe.

 

A tak píšu. Ti píšu. S láskou o lásce.O Tobě. Bez Tebe

Až na doraz

Na spěchání je cosi směšného a z pozice pozorovatele může orientace na výkon vypadat dost komicky.

Kočka má prý devět životů. Já mám pocit, že jsem svých osm už odžila, a nyní mi zbyl jediný, do kterýho musím narvat všechno, co chci, potřebuju, musím nebo můžu.

Natahuju si rozedraný botasky od samých útěků od samých potíží a tíživých myšlenek a odbíhám pryč. Třeba ještě stihnu chytit vlak Vnitřního klidu a míru a odjedu s ním do Bradavic na pokec s Harry Potterem. Co já vim, třeba mi už konečně taky vyčaruje nějakýho patrona proti stresu a syndromu uspěchanosti. Možná to bude silueta pumy, protože ta by mohla být rychlejší než mé záchvaty paniky z toho, že zase něco nestíhám.

V hlavě mi zní stará česká píseň Utíkej Káčo. Jak perfidní…

Antuka skřípe pod mým dupáním. Pátý…možná osmý kolečko…v nohách mám už tisíc mil. No dobře, trochu míň, ale začínající bolest kotníku a cukající levé koleno svědčí o tom, že jsem už v „cíli“ – chtě nechtě.

Zavřu oči a najednou vidím jasně…dobíhám a svým pasem trhám cílovou pásku…cítím, jak mi skoro půlí tělo na horní a dolní polovinu…v rozparáděných svalech se vrší nahromaděná kyselina mléčná, která náhle vytéká vedle mě a vytváří mléčnou dráhu na zemi…žádný aplaus…jen vysílení. Prudký reflektor osvětluje zsinalou tvář, na které byl možná kdysi postřehnutelný arogantní úsměv. Padám na kolena…jen pěkně na kolena!!! Nepokorně se zkusím ještě vzpírat a vstát…otáčím se…a vidím průhlednou postavu vláčet se tiše za mnou…můj duch zůstal kdesi v dáli, a já ani neměla čas postřehnout, že běžím naprázdno…

K čemu je takové první místo, které je zároveň i tím nejposlednějším. Má neklidná povaha vystupuje z mého těla a jako pravý otrokář práskne bičem, abych se sehnula ještě níž…cítím, jak se mé rty spojují s betonem…

Tak co, máš dost?

Dost…dost…nese se prázdným hřištěm. Civím do očí svému Vyčerpání…

„No co čumíš…co ještě chceš…“ sýpu vztekle.

„Tvou sílu přece…“ odvětí celkem klidně a bezelstně Vyčerpání.

No jasně, jsem blbá. Co taky jinýho. Vždyť je to jasný jako to, že pokud se hodně rychle nenapiju, ztratím vědomí za tři, dva…

Ta úlevná mdloba mi dovolí se zastavit. Kde to jsem? Co bude dál?

Kuš mozku…nestraš. Už tak mám každý pór zatížený neviditelnou tenzí, která okupuje mé tělo, jako by to byl hotel pro všechny vnější impulzy. Myslíš to dobře, kámo, ale nech si to na potom.

No, jen aby ještě nějaké potom bylo…vzdává to řídící orgán a nechá se utišit omdlením až do chvíle, kdy si krutý svět zase žádá mou pozornost v podobě ruky na mém rameni.

„Jsi dobrá?“ ozve se nade mnou.

„…..ne….já jsem….nejlepší…jen mi všechno….nějak rychle…. utíká…“

Jak vyautovat sám sebe?

V životě válčíme s různými lidmi, pereme se s nepříjemnými situacemi a jsme ve válce proti samotě, diskomfortu nebo akné. Lze ale vyhrát souboj sama se sebou?

Jsou jen dva hráči – Já a…zase Já. Někdy hrajou spolu, ale dost často jsou proti-vné a proti sobě. Kooperace se mění na kompetici mrknutím oka. A když uvážím, že člověk mrkne 20x za minutu…

Produktivitě se meze nekladou, takže se mi podařilo získat třetí práci. No, gratuluju. 100:0 pro…mě?

O krůček blíž k zešílení. Spěchám, i když mám 20 minut časovou rezervu. Spím pár hodin denně – na co taky víc, že…

 To si musíš furt něco dokazovat? A který to vlastně nandáváš?

 Jsem nezastavitelnou střelou a prodírám kůži sama sobě. Už jsem pěkně proděravěná, jehelníček je proti mně úplnej srab. Kdy bude poslední rozstřel?

Trpím všemi možnými syndromy, snad kromě Downova. Tourettovým, jelikož proud sprostých slov při zvýšení mé stresové hladiny není občas regulovatelný vůlí, FOMO, čiliže strach z nestíhání, vyhoření zapálení a FOBO… A ne, nejedná se bohužel o mou oblíbenou vietnamskou polévku. Tu jsem měla čas si dát asi před měsícem, tuším, že to bylo během přejezdu z jedné práce do druhé.

Táhni už….

Tak jo. Šach-mat. 

(….)

Mám toho málo a tak hledám někoho, kdo by se mnou dvakrát týdně mluvil. Ne, že bych byla asociál, ale nutně potřebuju odblokovat tu svoji stěnu, která se vynoří vždycky v momentě, kdy po mě někdo chce, abych mluvila anglicky. To je zřejmě stále pro dost lidí synonymum šance na sex po Švédsku. Že by moderní seznamka? Shit…

A víte co? Po dopsání první knihy nenásleduje sladká, nebo aspoň nějaká, pauza. Ale sepisování druhého dílu. Doufám, že se bude konat i 2. díl mého života, protože absolutně nemám šanci to tady všecko za jeden život stihnout!!!

#nestíhámnesvačimnestihnutonestačim