Čert vyletěl komínem

aneb 6 minut v luftu

Postel….stěna….nástěnka přání. Má nástěnka toho, co musím zkusit, udělat, mít, splnit než….co já vím…skončím svou pozemskou pouť?

Každý máme své sny a touhy. Jak moc je naplňujete? Naplňujete? V jakém časovém horizontu? Já si o víkendu splnila (další) přání, které po mně každé ráno pokukovalo již celý rok.

5.11. 10:00

Ty vado…to je už dneska…hm….ale jako nevim jestli to byl dobrý nápad…..co když to bude uplně blbý….

– (hlas racia) Kočko, stálo tě to nemálo love. Chceš to. Jdi do toho.

Pustím si videa na youtube……vypadá to…nooo….jako buď to bude šílenej trapas, kdy se ani nezvednu ze země. A nebo budu asi dost křičet…….

– (opět tichý hlásek mého milovaného rozumu) Dovol si realizovat své sny. A to doslova. Vždyť pořád chodíš s tím, jak se ti zdá o tom, že se vznášíš, létáš…..Teď můžeš! Ikarus forever!!!

Okey…..

5.11. 14:00

Vyrážím…..mám sraz s podporujícími dušemi. Svatá trojice. Ségra a dva silní muži, kteří by měli být připraveni mě stáhnout zpět na zem, když to bude třeba……Mám tam být ve tři, i když letím až ve čtyři. Na výcvik. Jako na výcvik čeho? přežití?? Hodinu?! To bude asi mazec. Co tam se mnou chtěj dělat? uáááá…Hlavně dýchej………

(hlas nevim čeho, ale rozhodně ne mé motivace) No jo, dýchej, protože pak už to nepůjde….hahá.

Chtěla jsem jí nechat doma. Svou protivnou a všudypřítomnou klaustofobii. Vždyť to není tak malý! Ano, je tu tunel….vlastně taková roura….trubka…..polk….ne, vůbec se mi neklepou ruce. Mysli na moře, otevřené veliké moře….bušení srdce…v krku…

5.11. 15:00

Jsme na místě. Nevypadá to tak zle….procházím halou a podepisuji papíry o tom, že jsem způsobilá, zdravá apod. No, dejme tomu. “Můžete se jít podívat na tunel a pak přijďte dolu pro vybavení a na školení” říká mi slečna na recepci milým hláskem. No….nevypadá to, že je to nějak těžký…prostě se člověk natáhne do větru…a je to..že jo???!!! Počkat! Jaký vybavení???

15:26

Scházím schody dolu. Sama. Ve frontě na obleky jsou předemnou dva malí klučíci. Pan instruktor se svaly až k nebi se jich ptá “Kolik ti je?” aby mohl určit velikost kombinézy. “Sedum” říká první hrdě. Druhý trochu znuděně dodává “Mě deset……!” Pak jsem na řadě já a ptám se “A můj věk taky potřebujete?” “Ne…Vás odhadnu….” Celá fronta propuká ve smích. Aspoň se uvolnila nervózní atmosféra. A mě asi žaludek…..Běžím na záchod………Vysmrkat se!!!!

Pak se soukám do velmi dobře odhadnuté kombinézy. Páni. Přijdu si jako součást týmu v NASA.

Školení. Na stoličce si zkoušíme zaujímat pozice nutné ke vzletu, učíme se signály, jelikož v tunelu nebude slyšet nic. Bezva, to nikdo neuslyší, jak křičím……

Než dojdeme k tunelu, mám dojem, že se mi zařezává spodní prádlo. Hlavně na sobě nedej nic znát. Nepamatuju si žádnej signál. Byly jen tři , ne???? Omg…Nic. Soustředím se jen na nasazení brýlí, helmy a ještě…co? Špunty do uší? Proč? “Jo a dámy” ozve se a já zpozorním. “Vřele doporučuji sundat šperky, pokud je ještě někdy chcete vidět. A pokud nejste příznivkyně dredů, udělejte si copánek.” Jo, to se hodí. Mé vlasy volně si ležící všude budou jednou vděčné touto pánovi.

Takže si to shrneme. Neslyším, pohybuju se jako panák a skoro nevidím. Ne dobře, trochu přeháním. Ale jsem docela ráda, že toto není můj každodenní mundúr….

Aha. A ty lidi, co stojej okolo, ti jako všichni budou koukat? Pffff…publikum mi nikdy extra nevadilo. Pokud se bavíme o školním referátu, kdy jsem byla připravena na svůj výkon dopředu. (Aspoň někdy). Ještě, že jsem byla tak prozíravá a oběda jsem se vzdala….

 

 

Kratičký záznam toho, jak to asi zhruba vypadalo….:) Tomu pohledu z vrchu se ale máloco vyrovná.

16:00

Když mě poprvé vcucla trubka a já ztrácela kontrolu nad svým tělem, bylo to…úžasné…Člověk zapomene i na to na, co zapomněl už předtím. Jen se vznáší. Jen on a vzduch. Přijde si nesmírně štíhlý. Když poprvé vyletím výše a cítím, jak se mi do břicha snaží udělat díru silný proud vzduchu foukající zespoda, trošku se mi zatočí hlava. Když pak “padám” níže, vykřiknu. Opravdu je to zvukotěsné. Dokonale. Lidé zvenčí mohou pozorovat jen výrazy tváře. Ale i ty stojí za to! Ostatně jako celý zážitek. Volnost…radost…lehkost….a dost slov na -ost. Prostě kdo můžete, tak tam jděte a ucítíte!

Dodatek: Je fajn si udělat copánek dle doporučení. Jenže když si ho nestrčíte pod helmu a necháte ho se volně proletět, kupte si na druhý den hoooodně kondicionéru. Based on actual events.

Také děkuji svým doprovodům, kteří trpělivě fotili a fandili a smáli se mi. V neposlední řadě i vzdušným instruktorům, kteří s námi znakovou řečí celou dobu komunikovali a nezvdali to ani po našem dvacátém nárazu do skla……

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*