Cesta do Ameriky a zpět – v jeden den!

Kam se hrabe Velký blondýn s černou botou. Toto putování by se dalo charakterizovat jako cesta Malé zrzky s černou botou. Ovšem ještě k tomu jen s jednou. Obuv to byla velmi vhodná, avšak terén byl náročnější, než jsem čekala. Ono taky lézt tam, kam se nemá, má své kouzlo. Ovšem…i svou daň. Mé krásné pohodlné botky vhodné i do nepohody, které mají ale taky své limity, což mi potřebovaly dokázat právě zde, už nyní odpočívají (a zaslouženě) v nebi spolu s těmi nejlepšími značkami PRADA a GUCCI. A co na tom, že stály u ťamanů 197 Kč! Prožily chvíle, kdy byly k nezaplacení.

Botky to už nevydržely. Na jejich obranu je třeba říci, že to neměly se mnou vůbec lehké. Rozhodly se mě opusit skoro na samém začátku výletu a nechat mě napospas posměchu nejednoho kolemjdoucího – a také haldy puchýřů. Odsoudily mě k hlasitému utrpení. Normálně mívám v zásobě jako správná žena dalších x párů, ale v ten den zrovna jako na potvoru – nic! Hmm…Tak jako co teď. Půjdu bosa po šutrech a horkém asfaltu? Ne. Budu kulhat v botě kvality “žabko-pantoflo-krokodýlové”? Asi jo. Je jiná možnost? Stopnout si v této pustině jeden ze secích strojů a jet do Prahy. 

Já jsem ale bojovnice. Nezastaví mě něco takového jako je absence podrážky! Myslím, že za mou chůzi po zbytek dne by se nemusel stydět žádný správný postižený ani přiopilý kentaur. Otec, co si vyrazil na výlet s dětmi, komentoval můj styl slovy “Ááá..panička z města, že? Z té si, děti, neberte příklad. Ta daleko nedojde.” Nu, došla jsem dál, než se zdálo. Tyhle boty už, mimojiné, se mnou zažily svý…Asi je na čase si pořídit výkonnější, vzhledem k mému temperamentnímu stylu života. Beru to jako příležitost k tomu utratit své úspory. Hned jakmile dorazím do Prahy…No jo, ale co do tý doby? Předemnou křoviny, skály, prudké sestupy.

Lom Velká a Malá Amerika. Krásné místo. Ostré skály slibující zrychlený tep, průzračná blankytná voda, která láká a vyzývá k ponoření se. Jiný svět. A to je kousek od usedlé, šedé Prahy. Rozlehlé louky, kam oko dohlédne. Výhled jako z tapet na plochu PC.

Celou dobrodružnou trasu lemovaly opuštěné štoly. Znáte legendu o dosud bloudícím přízraku? Hagen, který našel v lomu smrt, prý straší dodnes. Pro mě tedy jedinou noční můrou byly stovky komárů s neodbytnou touhou po mé krvi. Štípanec se nevyhnul ani mé patě, což se mi stalo prvně. No jo, holt boty slouží i jako brnění před upíry.

Inu, pár lidí, kteří vypadali, jako by měli smrt na jazyku, jsme přeci jen potkali. Jééé, už se asi blížíme k vodě! Super! Než mi došlo, že jsou pouze totálně uřícení. Bledost v tvářích některých z nich naznačovala stupeň obtížnosti cesty. Není nad to, když nesete tašku s ručníkem, dekou a flaškou vody na stejné straně těla, jako se nachází prudký sráz vedoucí přímo do srdce lomu – a také do věčných lovišť v případě jeho použití jako zkratky. Je to chůze na hraně. Ale výhled stojí za trochu adrenalinu s příměsí kortizolu. Euforie na sebe nenechá dlouho čekat.

ÁÁÁÁÁ..Konečně jsme po útrapách a několika šrámech na nohou, půlkách i rukou “dopadali” k vodní ploše. Už to chtělo. To vedro se nedá…Rychle se zbavuji sukně. Hážu ji své drahé polovičce…”Hej! No to snad…” slyším ženský hlas. Co ta se do toho montuje…Ups. “Promiňte!” Má krásná sukýnka přistála nikoli v rukou mého přítele, ale na upravené hlavě jedné postarší korpulentní dámy, které nevypadala, že by se chystala do vody. Hm…Jak se sem asi dostala ona? Žádný vrtulník jsem tu, pokud vím, neviděla.

KOUPÁNÍ POUZE V PLAVKÁCH. Zajímavý to nápis na skále (ihned vedle osmi nápisů PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU) u vodní nádrže, kam cesta, jež tam vede, se dá pouze sjet po pozadí, v tom lepším případě řízeně…Ani by mě nenapadlo se tam svlékat, zvláště když hrozí, že mě bude okukovat zdejší přízrak. Ostatní dobrodruzi to však tolik neřeší, a tak přehlídka penisů není na tomto křehkém místě nic neobvyklého. No, já jsem vybavena. Nemám sice obuv, avšak plavky ještě drží pohromadě…Ne však na dlouho. Stačí pár temp a cítím, jak mi mizí kamsi do hlubin spodní díl plavek. !!!!

Cooo? Nechápu. Asi jsem si neměla utahovat z pana Hagena….má dlouhé prsty. No jo, někteří chlapi si nedaj pokoj ani po smrti. Zachytávám je v poslední chvíli a vážu je na pevný uzel. Přidala bych nápis na kámen: PŘED VÝLEZEM Z VODY SI LASKAVĚ ZKONTROLUJTE, ZDA NEPORUŠUJETE PŘÍKAZ. Aspoň, že této cestě nepadla další hmotná oběť.

Cestou zpět jsem se rozhodla odevzdat své boty raději tašce. Přeci je tam nemohu nechat. Zaslouží si řádný pohřeb v Praze, odkud pocházejí. Míjející kolemjdoucí, kteří mají sami co dělat, aby si nesrazili vaz pro trochu toho smočení se ve vodě, komentují můj výšlap. “Borka, ta si to dává ještě bosa! Dobrý….Tady se někdo nežynýruje! Proti gustu…” Jo, kdyby věděli. Člověk jaksi občas nemá moc na výběr a nemůže si moc vyskakovat. Leckdy ani lehce našlapovat….

Baví mě zdolávat nelehké cesty. Člověk se zapotí a je mu fajn. Rozhýbe svaly, posílí ducha, očistí hlavu. (A pak si musí někdy drnout i nohy). Ztráty jsou povoleny. Oceňuji především ty tukové…

Kam vyrazím příště? Tam, kam mě nohy ponesou….doufám, že tentokrát i správně vybavené!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*