Ďábelský p(l)án

Dopisy už tu visely osamoceny příliš dlouho.

Čárymáry fuk, pan MUŽ zmizel – a mě je to fukNěkdy se Život tváří jako pěknej grázl, a je prostě jen potřeba počkat, až se rozhodne se zase sladce zeširoka usmát.

Mno, jdu porušit model Facebooku a Instáče, kde všichni ukazují jen štěstí, úsměvy či lásku a přidám trochu bodů realitě. 

………………………………….

Všechno je tak narvaný našema očekáváníma, že čekáme, že se stanou, a když se nedočkáme, je to pro nás nečekaný.

No jo. Proč já vždycky lezu tam, kde je napsáno: VSTUP ZAKÁZÁN? To tam rovnou můžou dát ceduli: Tudy Zrzko, pojď se mrknout, máme sušenky podávaný jako body-shot na Johnny Deppovi!

Houby leda. Když Zrzku lapají…

Našla jsem jen prázdnou celu bez návštěv, žádný vycházky za dobrý chování, a i ten chleba se solí byl plesnivej…

Nyní jsem napsala tak trochu jiný dopis, kvůli rezervaci jednoho kotle. Všici víme, čím je cesta do Pekla dlážděna, proto: Toto je můj poslední dobrý skutek pro tebe

Odpověděl mi Ďáblův asistent:

Už se těšíme. Po krátké konzultaci s šéfovým advokátem jsme došli k závěru, že nikdo nemá sebemenších námitek. Nebojte, bude to rychlé. Hotová řetězová reakce. Píchání do prstu netřeba – jsme moderní. V dnešní době preferujeme dostupnější zdroj: krvácející srdce.

K službám, Lucifer.

…………………………………………………………………

Sedím si ve vlaku a unaveně se vykláním z okna. Svěží vítr mi tvaruje účes dle svého uvážení…a možná, že to je ten důvod…ale…Proč na mě ty lidi tak čuměj? Průvodčí dokonce zakroutil hlavou…občas někdo projde a hodí mi soucitný úsměv…Jenom proto, že jsem nastoupila do špatného vlaku? No a? Důležitý je vždy zase najít ten správný směr, ne?

Mám toho dost. Na příští zastávce vystupuji. Vlak brzdí a já se otáčím pro své zavazadlo. A pak si všimnu, kde to vlastně celou dobu sedim…Rezervováno pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace. Hm, tak to sedí…

Jsou chvíle, kdy si můžete přijít ve svém životě dezorientováni nebo ponecháni napospas různým formám soupeřů. Říkám si, že člověk musí být prostě občas silnější, než jsou jeho protivníci. A když jsem svou myšlenku sdílela s facebookovou zdí, dostala jsem ihned hnidopišskou otázku A kdože to teda vlastně jako je, ten protivník…?!

To mě přivedlo hned na několik myšlenek.

Může to být pan Strach nebo slečna Prokrastinace. Protivní-ci toví visavači jsou pak dalšími třešničkami prohnilých dortů. Někdy je třeba si natáhnout gumové rukavice a vyčistit pořádně všechen ten bordel…

Někdy jsme si ale možná my sami tím největším antagonistou.

Můj poslední protivník, proti kterému je i Lochneska hotový princ Krasoň, dostal BAN v týhle hře s názvem „Zrzka versus Tetris aneb poskládej si svůj život“.

Vystupuji na pražském Hlavním nádraží a šinu si to davy, které mě omývají jako příbojové vlny útočící na mou trpělivost. Ke svým cílům člověk holt musí zdolávat překážky. A tak když někdo přede mnou na eskalátorech náhle zastaví nebo blokuje cestu, prostě ho obejdu a jdu dál.

Na messengeru se zatím rozpoutala další plamenná konverzace na základě mého neuvědomělého sdílení toho, co se mi honí hlavou:

TOM: Myslím, že city nejsou dobrými rádci…spíše takovými zrádci…

ZRZKA: Ale ne, Tome, stojí za to je následovat. To jen ti temní Zaklínači s propůjčenou maskou některých lidí, který běžně potkáváš, z nich udělali nespolehlivé, nebezpečné a zbytečně vypadající emoční protivníky, kterým je údajně třeba čelit, hlava nehlava, srdce nesrdce…

Mé pocity chodí také ve vlnách. Někdy jsem vržena hluboko pod vodou do podivných salt a nemohu se nadechnout. Mám na sobě neopren, a přesto jsem mokrá až na kost…

Jindy zase surfuju jak ďábel s brutálním tempem a bez kapičky studu.

 

     Závěr? Asi toliko:

Semene je všude dost, teď ještě, aby nositel za něco stál, nejen, aby mu stál…

Protože když chceš zasadit semínko radosti a tvým cílem je, aby vyrostl strom spojenosti, necpi sakra do tý hlíny smrsklou pecku bez šťávy a naděje na změnu k lepšímu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*