#DOPIS MUŽI – V.

Do pětice všeho dobrého. A hlavně zlého.

…………………………………………….

Dnes jen ticho. To mi trochu pije krev.

 Rozsudek zněl jasně. 

 Kat se chystá přerušit tu tepnu pulzující nešťastnou nenaplněnou touhou. Rozmáchává se, zcela sebevědomě a s lehkostí tne do živého. Ostří sekery se blýskne ve svých třech sekundách slávy a pak se bezestrachu noří do již dávno odumřelé tkáně…

Minul…

 Au? Nejsem si jista. Ale čistý řez to není určitě. Nebo je to tím, že by se ve mně krve nedořezal? 

Nesnesu pohled na krev. Snad jen, když to bude naposledy. To bych možná… Možná. To prokletý slovo. Dává prostor zpropadeným domněnkám, iluzorním představám a marným impulzům.

Popíjím Bloody Mary. Krev prostě neni voda.

 Hlavní je nemít krev na rukou a tak si je myju. Já nás nezabila. Já to jen utínám. 

 Kdo za to všechno může?

 Kdo je viník a kdo žalující? Žalovat se prý nemá, říkali mi doma. Já si ale přesto postěžovat musím. Kam? Na úřad Nenaplněných tužeb nebo to snad hnát až k samotnému soudu Uražených pocitů?

 Zvykám si rychle. Bez kusu těla se přece dá žít. Van Gogh měl pryč skoro celý ucho. Tak co. Bez kusu srdeční tkáně se dá dělat plno věcí. Třeba sedět u okna a koukat z něj dlouhé hodiny. Jíst čokoládu k snídani, obědu – prvnímu, druhému i pozdnímu třetímu – a taktéž k večeři. V neposlední řadě to není omezující ani pro psaní dramaticko-drasticko-tragických okolností jednoho příběhu s utopeným neutopickým koncem.

Proč zacházet dál? Dálka…. To je ten problém. Je? Nebo to není o tom? O čem teda?

 Tisíce otázek versus žádná odpověď. Vypadá to, že celé měsíce trpím samomluvou. To nezní jako vyrovnaný fight. Takže nastupuje flight. Paradoxně jsi mi ale byl blíž než mnozí lidé obklopující mě v geograficky dostupné vzdálenosti a neustále vstupující mi do mé ostře střežené osobní zóny.

Kat odkrývá svou kapuci a já v něm poznávám ostře řezané rysy svého Rozumu. Ahá! Tak tady jsi byl, ty krutý… Bavil ses dobře? Pod kápí schováváš úšklebek výsměchu. No jo, tys to říkal…

 Vítěz prý bere vše. Ale co když už dávno nic cenného nemám? To Ti trochu bere vítr z plachet, ne?

 Chci se Tě, miláčku, naposledy dotknout, ale přes tu zeď mezi námi to jaksi nejde. Natahuji ruku a v momentě, kdy mám pocit, že jsi snad už na dosah, promáchnu do prázdna a vše se rozplyne v mlze kondenzované ze slz a nadávek…

………………………………………..

Posadím se na posteli. Srdce buší na poplach, dech splašeného koně je jediným zvukem prorážejícím tmu, záda mi omývá ledový pot. Budík ukazuje  drzých 4:36 ráno. Rychlým pohledem prohlédnu celé své Já. Jsem celá. Nic mi nechybí.

Tedy skoro…

S Rozumem (který to má evidentně) v kapse, i když už tak trochu šílí…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*