Jak jsem kradla

Vnitřní rozpolcenost mi svědčí. Jsem velmi produktivní, mám plno aktivit a jsem neustále…planoucí po zábavě. A v té kombinaci mi kamarád Martin vykalkuloval, že potřebuju jít do kina. Tak jsem šla.

Opodál stolečku, kam si sedám, abych si vypila svou kávu a uklidnila nervy, je sympatická free knihovnička se starými časopisy a předpotopními knihami. Člověk jde do kina po 268 letech a první knížka, kterou vezme namátkou do ruky, je “Jak napsat diplomovou práci” od Umberta Eca. Ten snad sakra píše o jménech a růžích ne??? Ani nevim, že vytvořil další takovýto poklad připomínající mi temnou realitu…

Snad v náhlém impulzu, snad ze zvědavosti, nebo nepřiznané potřeby jsem si knížku prohlížela celou dobu popíjení kávy a při odchodu si ji tak nějak automaticky vzala s sebou.

Za chvíli za sebou slyším dusot. Otočím se a postarší ochranka za mnou nasadila své maximální funící tempo. Bylo mi ho líto tak jsem zpomalila. „Slečno, tu knížku si nemůžete takhle vzít. Musíte tam nechat jinou. Znáte to, kniha za knihu, oko za oko…“

Moc jsem ji chtěla.

Sáhla jsem do batohu. Pán se chytl své zbraně. Zasmála jsem se a řekla mu, že zkoušky na zbroják mam až za dva měsíce. Podala jsem mu svou knihu, neboť to byla jediná, kterou jsem s sebou měla. Chudák paní Nováková ze Sedlčan se dnes svého výtisku na poště holt nedočká.

Pán se podíval na mě, na obálku, pak zase na mě.

Jéé, tak to já nevěděl, že píšete. To byste si tu konkurenční knížku klidně mohla nechat i tak. Ale dám ji do našeho “knižního sejfu.“

Aspoň vím, že je dobře střežená.

Uf. Tak sedět nepůjdu. Teda jak se to vezme. Někdo tu diplomku napsat musí…

#chyťměkdyžtodokážeš #utíkejPájoutíkej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*