JAK ŠEL ČAS

18.7.2016

Samota i v centru dění,

v prázdnotě a tichu,

kde ani náznak ducha není,

kde klíčí bolest bez ostychu.

Poddáváš se krajnostem, 

slzy – jediná jsou zábava,

do očí hledíš blbostem,

co cpou se hlava – nehlava.

Jako okno otevře se,

skulinka pro ráj sladký,

vzduch naděje nahrne se,

tam, kam nikdo nechce zpátky.

A postupně jich přibývá,

otvorů pro štěští zář,

ve chvílích, kdy se nikdo nedívá,

smíš omýt nateklou svou tvář.

Proč však jen ty sítě, 

se stahují dál kolem těla?

když je tu amor, který ctí tě,

tak jak sis vždycky přála, chtěla?

Snad strach ze snění,

a touha uvěřit, že z mříží,

nic než pouhý stín už není,

a sny se realitě blíží.

Volné pole života,

kde platí pravidla TVÁ, vlastní,

jediný požadavek, co má porota,

je, aby byli všichni šťastní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*