Jmenuji se Beznaděj, těší mě

Přemýšlela jsem o tom, o čem bych dnes chtěla psát. A na mysl mi poslední dobou častokrát vyskočila s transparentem “Čus zrzko, jak de život?” stará známá. Dostane tedy svou dávku pozornosti.

Jdu ulicema a vídám ji. Potkávám jí v očích mnoha lidí – starých nebo mladých, mužů i žen. Tahle madam obratně smývá každý (pokus o) make-up a žádná maska jí nesedí. Není ani vybíravá – bere všechno. Děti, bohaté, právníky. Šedá eminence, která tahá za nitky nejedné srdeční vlásečnice. Horší je, když zasáhne i plíce a znemožní dech…Prostě se nacpe do krevního oběhu a koluje s nůžkama v ruce. Strašně jí baví jen tak probodávat sny, jakoby to byly jen malé balonky, které nestihly najít svůj přístav, kde by zakotvily.

Tahle dáma někdy jen tak koketuje s vašimi touhami a někdy po nich dokonce bezostyšně napřahuje zkroucenou ruku. Co asi chce? Jídlo? Jistě. Chce se něčím živit. To jí asi nelze mít za zlé. Vždyť všichni chceme růst…Je mi jí vlastně líto, ale na to vedu kurz, takže to celkem rychle vezmu a zpracuji v něco duchaplnějšího, třeba v devítikilometrový běh. Bacha! Téhle paní nejde utéct. Jde jí ale nebrat s sebou.

Já s ní smlouvám velice nerada. Je to přetahovaná bez možnosti win – win. Je to hra, která vyžaduje podrobení se pravidlům, jež určuje stará bréca. O fair play si možná tak můžete nechat zdát. Pokud ovšem dostane možnost usnout…

Po čem ale jde? Jasně, po naději. Vtipný ale je, což ona neví, že tu nikdy nedostane. A i kdyby, nemůže na ní. A i kdyby, nezničí ji. Leda, že by si vyrvala polovinu sebe. Má ji totiž obsaženou ve svém jméně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*