Miluji déšť, ale deštník mě ochrání

Tak je to tady: blahodárný proud vody přímo z oblak, které halí Zemi. Nevadí, že nesvítí. Posvítím si sama!!!

Je to přesně ten den, kdy člověk má sedět doma v teplém pleteném svetru, srkat horkou kávu, číst nebo psát knihu. Místo, co bych se tedy vyhnala ven, do zimy a mokra, co raději zůstat „u sebe“? V sobě. Se sebou. Doma ve svém Já. Jeden den klidu….i když mě to pudí ven….šíleně….

Běhat se nedá. Opalovat se nedá. Koupat se – leda ve vaně. Co se ale dá?

Je to ten den, kdy se člověk má milovat v posteli celý den s někým, do koho je beznadějně zamilován. Vzájemně se rozmazlovat a válet až do úplného vyměknutí.

Je to den, kdy má člověk příležitost, jako málokdy, přemýšlet o životě – ať už v rovině budoucnosti, minulosti či přítomnosti. Může se toulat ve sférách bytí, iluzí, fantazie bez mezí. Jediné bariéry jsou ty, jež si dáváme sami. Můžeme dojít velmi daleko.

Tento den je dnem, kdy je třeba pěstovat Slunce v duši. Udržovat ho a krmit ho přívalem nekonečných seriálových hlášek, ať už zvolíte Simpsonovi či Sex ve městě. Nebo raději sledovat aktuální dění – zaujmout posed u okenní tabule a počítat kapky, zaposlouchat se do jejich tance….

V tento den si nasadím sluchátka a pustím si jemné klouzavé tóny úchvatné melodie Air on the G string od mistra Bacha. Nechávám se unášet. Je to chvíle, kdy vše mohu nechat plynout, kdy mohu opravdu jen tak ležet a nedělat nic…a nebo přeci jen něco? Vždyť kdy může člověk říci, že dělá nic.

Je to den, kdy můžete zkrotit svou lenost a uvařit si teplé jídlo. Pro jednou. Zaexperimentovat a místo špaget či instantní nudlové polívky hodit na pánev fazolky se slaninou a rozpéci v nich trochu sýra feta. Zakousnout se do křehké bagety.

Můžete dělat cokoli. I když prší, jen se leje – stejně štěstí dál mi přeje. Nevrhám se na koleje, píšu blog a vánek věje. Nevzdávám se své naděje, ruka má teď k dílu spěje. Můžete skládat básně, cokoli vás napadne. Dejte tomu šťávu, okořeňte si každou svou činnost. Zacvičte si uprostřed obýváku tai-chi. Pořádně se nadýchněte. Cítíte, jak se čistí vzduch? Cítíte, jak se čistí vaše mysl? Kde se toulají vaše myšlenky? Líbí se vám, kde kotví? Když ne, nevadí. Spláchne to voda…Natáhněte ruce a chyťte si trochu toho tekutého štěstí. Toho moku radosti. Osvěží, nebolí, zchladí.

Voda nepromokne. Tedy se není čeho bát. Krůpěj po krůpěji, jako když teče pot po usilovném intenzivním běhu, jako když kape lahodný koktejl na dno skleničky, jako když slzy ulevují duši. Pramen energie funguje za jakéhokoli počasí. Je to jen úhel pohledu – nebe pláče nebo se dělí o kapku své štědrosti?

Proč tedy mnoho lidí před deštěm utíká? Schovává se? Deštník nás ochrání před vodou, ale nikoli před vnitřní zimou, špatnou náladou či nudou. Místo deštníku se tedy vyzbrojme úsměvem, který zkropí pochybnosti a strachy. Deštníkem nám budiž spokojenost, která se rozlije do těla, uvolnění, jež odplaví chmury…Zdá se, že to nemá konce…ale každý déšť jednou ustane.

Možná, že z nebeských slz vzejde i něco dobrého. Například houby nebo inspirativní myšlenky, jež pohnou myslí lidí, když už ne oblohou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*