Na vědomost se dává II.

“Tak jak jsi veverko pokročila odminula?”

“No…umim to vzít do ruky.”

“Tak ukaž!” přikáže učitel kytary. ….provedu…

“Bezva, teď hrej!”

“Inu…takže..zatím by šlo Když jsem já sloužil…”

…………………

“Hezký, ale to jedno, co to bylo?” neudržel se a zasmál se. To se mě dotklo.

“Jako co? Sem ti říkala že zpívám jenom ve sprše – sama!”

“Ale ne…to nemyslim..” směje se lehce dál. “Ten jeden akord…”

“Myslíš A-akord…”

“To byl spíš nějakej PA-kord…(smích)…zkus to ještě jednou…”

“Hahaha….”

Zkouším tedy zpívat (dokonce nefalšovaně nefalešně), držet rytmus, nezpomalovat tempo, neproříznout si další prst (můj prostředníček levý, otázkou zůstává, proč zrovna ten….se trošičku barví do červena, ale ještě drží, takže jsem odhodlaná nepřestávat – pot, krev a slzy, že…), sledovat akordy, včas je změnit, nezmáčknout jinou strunu….Pohoda celkem. Jako řízení. Spojka, brzda, plyn. O nic jinýho nejde že. Sem tam, zvěř, chodci, značky, rychlost, řazení, rádio a ukecanej spolujezdec….jop. A pak že ženský dokážou lépe dělat víc věcí najednou….Jedna věc je to dokázat, druhá je odvést kvalitní koncert. Na stage to zatím nevidím….

……….

Dohráli jsme první tři písničky, Ringo ding a Kdyby tady byla taková panenka. Necítím ruce, ale ani stud. Na první dva týdny….

“A kdy už přijde moje Nothing else matters???”

“Jak říká Phil Collins: You can´t hurry love……”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*