Na vědomost se dává V.

Urvaná po celým dni si prostě chci jen doma sednout a hrát. Ne na počítači, ale na kytaru!

………………

Klepání na dveře. Hm…v půl devátý večer. Takže mám asi utrum. Ale vždyť ještě sakra ani není večerní klid!!!

Otevřu tedy a už ze sebe chrlím na mladého muže, kterého jsem v domě potkala tak možná jednou:

„Podívejte, promiňte, ale já nemám kdy jindy cvičit, a cvičit musím, protože chci…takže vlastně nemusím….baví mě to a potřebuju se rozvíjet. A včera tu měl někdo taky nahlas puštěnou televizi a říkala jsem něco, ne, takže….“

„Dobrý večer. Já vám jdu jenom slečno říct, že sleduju vaše pokroky.”

„Prosím…?“

Nelichotivé tepláky a bílé tílko, culík a pusa od tuším čokoládové zmrzliny (no jo, prostě v tom mrazáku byla…) mému pokusu o ráznost asi moc nepřidaly.

 

 

„Teda jako že přes stěnu slyším, jak hrajete každý den. A fakt je to znát. Nechtěla byste mojí neteř něco naučit? Ona hrozně chce hrát na kytaru, ale nemůžem nikoho kompetentního sehnat…“

Jo, sehnat někoho je vždycky kříž….počkej! Říkal – kompetentní?!?! To je teda gól. Já……hah. Takže tímto končí můj učitel kytary a stávám se jím já….

 

„Hlavně jí prosím vás neučte žádný ty drasťárny….víte co..takový ty o koni se zlomeným vazem, to jste hrála předvečírem…je ještě malá.“

Tyjo, má přehled, to se musí nechat…o čem všem si asi ještě vede přesné záznamy….

“Bezva. Jste moc hodná. A kdyby se vám chtělo, zítra byste mohla dát třeba červenou řeku…..”

 

Hmm…jo, to trefil. Asi zařadím do svého bohatého repertoáru o přesně jedenácti písničkách večery na téma: Hrajeme na přání.

Jak se v životě všecko hezky mění…nikdy nevíte, co vlastně jste. Břídil, žák, učitel, nebo rušící soused? V mém případě asi všechno dohromady.

 

P.S.: Zvažuju akustickou pěnu. Modrou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*