Gum fatale

Svěží, občas peprná. Její hebkost ti zůstává na jazyku ještě dlouho. Máš na ni chuť po každém jídle.  Dáš si ji vždy před kontaktem s někým dalším. Skvěle (v)zruší chuť předchozího pokrmu. Je malá, přesto ti účinně protáhne dech. Příjemně nabudí. Bereš ji ven, máš ji neustále s sebou, u sebe. Vychutnej si jí…

A i žvejka dokáže občas potěšit.

Hlavně dýchat zhluboka

 

Už zase se přistihnu, jak dýchám rychle, krátce a mělce, což mi má víra v relaxační autogenní trénink zakazuje. Pravé rameno mi rve notebook, levé nákup. Vystupuji hned v ten moment z řady lidí funících z práce a spěchajících do podzemky. Rozhodnu se udělat něco dobrého pro svou duševní rovnováhu a pořádně vydechnu. Pak mám v plánu se zase uvolnit novým svěžím nádechem. Tahle myšlenka přichází zrovna když procházím kolem veřejných WC před vstupem do metra….

Tóóoóóóóóóó nepřebije ani květinářství hned vedle. Několik zkroušených tulipánů, kteří už dávno vzdali svou roli osvěžovače vzduchu, se stydí za svou cenu, a tak klopí květy k zemi. Tak tyhle bych teda dostat nechtěla. Popojdu pár metrů, položím tašky a chvíli jen poslouchám lidi okolo.

Celkově se mi ovšem ulevilo, neboť jsem okamžitě přestala horečnatě vymýšlet, co si udělám k večeři…

“…sem se z toho málem podělal, ale svět je hned hezčí!” sděluje dobře oblečený zřejmě-manažer rozverně komusi kamsi přes smartphone, když vychází z toalet. No, taky úleva.

Dle mé poslední studie se ukazuje, že kromě dechu samotného je neméně důležitý i proces výběru místa, kde se nadechnete. Jsou chvíle, kdy se vám prostě dech zatají – a to nemusí být nutně špatně!

Tak nějak málo motýlů…

Byl skoro máj, na břišní tance čas. A tak makám, konečně využiju aspoň tuhle pánev, když už se na poli kuchyňském mihnu sotva párkrát do měsíce, a to povětšinou k rychlovarné konvici pro zalití své ranní kávy.

Mám ale ještě dvacet minut, tak si to šinu přes Petřín. Místo, kde si lidé slibují lásku. Věčnou, samozřejmě. Taky souloží na lavičkách a po křovích, hádají se, piknukují, plivou na zem, odhazují vajgly a čmárají nesmysly po dřevě i betonu. Lanovka nejezdí, a tak se většina lidí kupí dole pod kopcem. To já si raději vystoupám výš, za ten nadhled to stojí.

Ještě před pár měsíci by pro mě skutečnost jít na tohle hormono-burcující prostranství bez svalnatého doprovodu byla absolutně nemyslitelná. Teď už si to nemyslím.

Skrze pohledy zastřené clonou oxytocinu, hormonu zamilovanosti, tu ostatní nevidí rozkvetlé stromy. Vyhledají je jen proto, aby se v následujících dvaceti minutách mohli nořit do útrob úst osob (většinou) s opačným pohlavím, které by se taky rádo nořilo. A ty krásné květy, které jsou větvím propůjčeny jen na pár okamžiků…člověk se otočí, a už je vítr odvál. Vše se mění tak rychle, jako přísliby ze rtů milencových…

V čem tkví romantika tohoto místa? V tom, v čem je ukrytá poetičnost jakéhokoli jiného parku či prostoru. Ve výhledu na Prahu, která vypadá jako složené 3D puzzle, v útulnosti svěží jarní trávy, která umožní pohladit pocuchané nervy z MHD a poskytuje svou náruč jak experimentujícím teenagerům, tak bezdomovcům, bez rozdílu. Nepočítá však s páry, které nemohou využít jejich měkkých porostů, neboť jim to košile Guess a bílé Conversky nedovolí.

Kolik z těch lidí tam má skutečně motýli v břiše? Těžko říct. Dneska všude lítaj spíš alergie a sprostý slova…

Čas je neúprosný pán, a tak letím pohoupat ty své modrásky.

Snění je dost často o tolik lepší, než realita. Jaké klišé…

Copak je to za vojáka

 

Ale jo….ještě dejchám…co? 14 kiláků běh? Klidněěěěě…..

Takovej normální army den.

Celé dopoledne dostávám do školy SMSky:

…Pajo, jestli mas cas, koukej mazat na Floru! Sou tam vsude unifromaci, se zblaznis! Btw…pozor, jsou tam obcas schody…

…Ty kraso, potrebuju nahradni kalhotky…prijed!

Ne, že bych tuto akci neměla ve svém diáři zanesenou už dlouhé týdny. Vzhledem k mé blížící se stáži na vojenském oddělení se mi možná budou jisté informace hodit. Navíc nelze ignorovat fešáka z plakátu v metru, který na mě hledí při každé cestě z náročné práce. Silná osobnost s červeným baretem a lehce posmutnilým výrazem.

No co, přinejhorším si prolezu nějaký ten tank…

“Co byste si, slečno, chtěla zkusit?”

“Všechno, proto jsem tady!”

Ihned poznávám, že to NEBYL dobrý nápad a velice rychle musím přiznat, že jsem vlastně tak trochu klaustrofob. Přesto jsem však byla narvána do plynové masky, několika opasků, čím dál tím menších prostor aut, taktických vest a helem. Na střeše obrněného vozidla se mi však líbilo, tam jo… “Pláštěnku” proti chemickým útokům, do které se leze v podřepu, doplněné o fešné gumové nohavice a rukavice, jsem ale odmítla. Se svěracími kazajkami už jisté zkušenosti mám a bohatě mi stačila názorná ukázka pana vojáka, který se z toho “stanu” dostával déle, než by bylo záhodno pro klid mých nervů. Chvílema jsem uvažovala, zda se neztratil. Tak jsem si alespoň osahala všechny typy zbraní, jejichž názvy už přesně nevím, ale byly těžké, hlučné a na fotku s kulometem měl fotograf přesně tři sekundy, než to mé paže (i přes lekce boxu) vzdaly. Pár lidí se tvářilo lehce vyděšeně po spatření mého rozzářeného výrazu, když jsem na ně zamířila a na jejich tělech se objevila červená tečka. James Bond hadr!

Konečně má ten obchoďák grády. Chci si trochu vydechnout, tak nepozorovaně vycházím podivným exitovým východem. A najednou je přímo přede mnou – plakátový muž. Stále má smutné oči, ale svolí, že se se mnou vyfotí, když mu řeknu, proč jsem šla studovat psychologii. Ptá se mě, kam mám dál namířeno. Když se na něj tak podívám, mohla bych se ho zeptat na totéž…

P.S.: Tu me fais une visite à Žatec? 🙂

 Jo, jestli se někde chcete cítit bezpečně, tak rozhodně tady. Co se dá dělat, (zvědavej) psycholog v terénu, tak se musím zeptat…

“A už jste někoho zabil?” (Proboha, radši mlč…) “Tak…to já jsem zase mírumilovný…militarista…”

“O čem se Vám zdá?” “Ani nevim…vždycky upadnu do komatu…”

“Máte kapsu na sušenky?” “Ano, ale dávám do ní jiné věci.”

“Po kolikáté jste udělal psychotesty?” “A to sem myslel, že se mě na tohle nikdy nikdo nezeptá…mimochodem, proč se vlastně na tohle ptáte zrovna mě, a ne kolegy? Toho jste se ptala, jaký zvíře má nejradši….”

“Co na své práci nesnášíte?” (…) “Můžete vůbec na takové otázky odpovídat?”

Pár lidí jsem viděla vrazit do sloupu či jiného kolemjdoucího, sama jsem se vracela pro bundu asi šestkrát a nevím, kolik mladých mužů bylo naverbováno, ale v ženách to zanechalo hluboké dojmy: “Maruš, to bys nevěřila. Je to jak kdyby se celý tohle obchodní centrum proměnilo na Erotic City…”

Já bych se k armádě přidala, nemít tak ráda své tělesné partie, jež ve vestách s keramickými destičkami velice trpí… Asi holt zatím zůstanu v rámci své profese spíše u Armády spásy.

Odpoledne bylo moc příjemné, děkuji všem mužům, kteří mi byli ochotni odpovídat na nejrůznější otázky (a chtěli za to většinou jen odkaz na blog). Díky za to, co děláte a hodně štěstí v terénu i na domácím poli!

No a co?

Teď jsem chvíli nepsala, můj blog spal. No a co? Neměl jarní depresi, jen regeneroval. Nabíral síly.  A já samozřejmě psala, jen ne blogísek, ale dílo, jež brzy obohatí leckteré podivné knihovny, šuplíky, kabelky a poličky.

Mám alergii v očích, možná z nějakýho super drahýho krému, nebo prostě z jara. No a co jako? Mám přeci stylový brýle. Pod nima  se stále podobám vyvorané myšce. No a? Furt už bohudíky nevypadám jak vietnamský ufo. Prý se kortikoidy nemají v lásce se sluníčkem. No a co? Sedím si venku pod naprosto rozkvetlou magnolií a dopisuju poslední kapitolu knihy dle pokynů korektora.

Všude páry a já sedim sama. No a co? Já píšu!!! Nemůžu se teď s někym cucat pod stromem. Je tak krásně a já musim psát. No a co má bejt? Dělám to, protože je to můj cíl, můj život.

Jedno zmáčknutí a odešlu to nakladateli, který už čeká.

Ale dnes ne…

 

Fotka s mým novým fešákem! Páv líná a Pavlína. 🙂

#zrzkadrzka #milujupávy #modrejtezávistí

Žena ženám

Jsme ženy a víme to. Připomene se nám to každý měsíc, nejen v březnu socialistickým přežitkem v podobě mezinárodního dne žen. Stejně je ale fajn dostat od milého upomínku toho, že nás, křehčí pohlaví, bere na vědomí. O tom žádná (nepochybuje).

Co když ale…?

  • Máte chlapa, který vám donesl květinu: senzační, užívejte si oba dárečky. 😊
  • Máte chlapa, který vám nedonesl květinu: pořád máte chlapa. Nechte ho vykompenzovat deficitní stav… 😊
  • Nemáte chlapa, ale kamarád vám donesl květinu: skvělé! Popřemýšlejte o změně kategorie kámoš-partner…😊
  • Nemáte chlapa a nikdo vám nedonesl květinu: to je pořád lepší varianta, než mít chlapa, který zapomene.A  navíc – den ještě neskončil…

Každopádně – zítra si vyražte koupit jarní tulipánek samy! A v tom vám žádnej chlap nezabrání!!!

Úmrtní list

Loučení je těžký úkol. Smíření se se ztrátou je takřka vždy určitým způsobem bolestné. Někdy je ale třeba nechat věci i lidi odejít. I když se potom na pár okamžiků sami můžete cítit ztraceně. Pak už zbývá jen psát…

Jsem tu, a vlastně nejsem…

Tak zapomeň už pro jednou,

na trápení, na příkoří,

nech vzpomínky vyblednout,

a sleduj, zda-li svět se zboří.

 

Jaký to má význam,

trápit svojí mysl?

lhát si, že se v sobě vyznám,

co je to sakra za nesmysl?

 

Rubáš už je připravený,

rakev síni okupuje,

přijdu si jak popravený,

co po světě se potuluje.

 

Neříkej, žes to nečekal,

však byl sis skoro jist,

že i já navštívím smutný sál,

kde visí tvůj úmrtní list.

 

Můj soucit, brouku, nečekej,

není, kde ho brát,

jen se lásko nelekej,

nechám tě v klidu spát.

 

Datum úmrtí je staré,

tak tam prostě píšu jiné,

to se holt tak občas stane,

že člověk sám neví, kdy zhyne.

Bylo nebylo, jednou na spondylo…

Věnováno všem, kteří mi pomáhali. Děkuji.

……………………………….

Spondylochirurgie – pro vás šťastlivce nezasvěcené je to specializované pracoviště nemocnice na úrazy páteře. Po třech měsících od sundání tvrdého krčního límce jsem s nadějí očekávala verdikt kontroly.

Přeplněná čekárna, nic nového. Tentokrát se ale už proplétám davem berlařů a límcařů bez jakýchkoli pomůcek. Jdu jen na potvrzení toho, že už sem nikdy nebudu muset. Podle nemocničního řádu, který mám dost času číst asi osumkrát, spadám jako pacient do kategorie číslo 3 (to znamená, že jsem schopna čekat hodinu a déle). No, Bohu díky za to. Uvědomuji si, že jsem vděčná za více věcí. Občas mě sice různě po těle bolí kdesi-cosi. Ale já tu bolest cítím…

    „Prosím Vás…můžete mi napsat sanitku, až sem zase pojedu příště?“ ptá se starší paní, která je po vyšetření a šourá se pomalu k odchodu. „To si radši zajděte někam na kafe. Proč byste se vracela k nám, jste v pořádku. A s Ibalginem to bude ještě lepší!“švitoří na oko rozverně sestřička. „Ale tady píšete, že v případě obtíží, mám dojít na kontrolu sem!“ „To ano…a jak mám vědět, kdy ty obtíže budete mít?!“ vrčí ještě o něco nevrleji sestra a je si poměrně jista, že tím tuto paní konsternuje na tolik, že se konečně vydá směrem Východ. „Nu, napište to na 24.dubna,“ dodá paní pohotově. Jedna nula v souboji pacient versus zdravotnictví. Tomu se říká mít přehled ve svém diáři.

Sestra neochotně vydá paní papír, který jí zaručí ušetření výdajů za taxi či prosebný telefonát vnukovi s Volvem a zvolá do čekárny: „Pan Saidl.“ Nikdo se nezvedá. „Pan Saidl! Krucinál kde je…to mě fakt sere dneska…“ zamumlá sestra své kolegyni. „Kde sere?!“ ulekne se zmatená spolupracovnice. Po chvíli opět vyleze. „Pan Sadský!“ křičí skoro tak, že i kdyby se pán nacházel na tom nejvzdálenějším záchodě, tak by musel běžet i s kalhotama dole…Přižene se pán s holí. „Kde ste čověče? Vás volám dvacetkrát!!!“ „Vy jste ale volala pana Saidla…Já jsem Sadský…“ odvětí tiše nekonfliktně pán. Super, tak už volaj i lidi, co neexistujou. No, to tu budu čekat hodně dlouho…Navrhla bych jim slogan: PŘIJĎTE K NÁM STRÁVIT SVÉ MLÁDÍ!

    „Pan inženýr Lučava!“ zní asi padesáté jméno, samozřejmě ne moje. No, možná kdybych měla vyšší titul, šlo by to rychleji…Náhle zazní trefná znělka mobilu Mission Impossible následovaná odpovědí asi čtyřicetiletého pána „Ne mami, ještě nejsem na řadě“…

Konečně slyším své nezkomolené příjmení. I když už několik týdnů nemusím, stejně se ještě občas otočím nejen hlavou, ale celým tělem…

Pan doktor mi po dvou hodinách sděluje, že mám krásný rentgen. „Na shledanou, slečno,“ prohodí mým směrem. „Sbohem, pane!“ švitořím a pádím pryč. Zase mám pocit, že mohu vše. Avšak tentokrát už s malou neonovou kontrolkou „Opatrně“!!!

Dnešní LOV (e)

Nevím jak vy, ale já dneska strávila den chozením (dobře, plížením se) za lidma a lovením vět na adresu této středy, tedy svátku lidí, co si myslej, že vědí, co je to ten tajemný a zneužívaný termín “láska”, a že zrovna dneska ho prožijí naplno.

Nepotřebovala jsem k tomu nic než tužku, papír, silnou bránici a někdy i žaludek.

Je to jako zapnout telku a brát jen první věty při překlikávání programů a stanic…prostě taková dadaistická metoda psaní blogu.

………………………………..

TOP (H)LÁŠKY:

1) “Sem mu ráno řekla, aby jako pochopil, proč sem tak nas*aná dneska, že je mi nablití z Valentýna…a on prej: miláčku neboj, až ten den přijde, podržim ti vlasy…” (slečna, cca 14 let, v autobusu na Staroměstké. Je fajn, že gentlemani ještě nevymřeli…)

2) “Pitomej Valentýn. Kvůli němu mi ten blbec ráno zasvinil celou postel vajíčkama, když mi nesl snídani, prej jako do postele….Ale prát to budu já, samozřejmě že jo!” (slečna která vypadala, že ani neví, jak vypadá pračka a k snídani zřejmě preferuje nízkotučný jogurt či zrní…)

3) “Koupil mi medvěda!!! Takže to bere fakt mega vážně!!!! Já ale nevim, jestli jsem na to připravená…” (paní hovořící se svou kamarádkou, by oko 37 let, v ruce iphone, kabelku s fake prada značkou a medvědem velkým jak sedmileté dítě)

4) “Mám srdce, tak nepotřebuju žádnýho čůrá*a!” (konverzace dvou kámošek na život a na smrt probíhající na messengeru smrtelně vážně, v metru, doplněná nejméně deseti vytlemenými smajlíky…)

5) “Se*u, srdečně na něj se*u!!!!” (křičí starší žena do telefonu, když schází schody. Ale tak hlavně, že je v tom vášeň, i když je to o hov*u …)

6) “Miluju tě, pusinko, tak večer, pa…”       …..asi dvě minuty……..   “Miluju tě, prdelko, tak odpoledne ju? Papa.” (Ten samý kluk během čekání na tramvaj, cca 8 minut. A pak, že je lásky málo…Zajímalo by mě, dle čeho rozlišuje tu, které říká prdelko a tu, kterou oslovuje pusinko…nebo..radši ne!)

7) “Tak stojim v novým prádle u dveří naší předšíně a čekám ne…A von přijde se sedmi klukama a překvapeně čumí (čuměj), že prej dneska dávaj nějakej hokej a tak jdou na naši plazmovku????” (tak jsem se svou kamarádkou – již patřičně oblečenou – zašla pro změnu na něco ostřejšího…)

8) Z rozhovoru dvou kluků u Vltavy: “..ty vole..mi řekla, že mi na Valenťase dá…tak jsem koupil jahodový šprcky, jako romantika chápeš ne vole…a ty vole, vona mi řekla, že má na jahody alergii?!?!?!” (Ups…..)

9) “Nesnášim tyhle komerční svátky…..ale jako je fakt, že sem vzala Véňu, jakože jsme dělali, že spolu chodíme, a oni nám dali čtvrtý pití zdarma! takže jsem celej den nemusela jíst!!!!” (vypráví velice nadšeně holka vážící i s klíčema v kapse tak dvacet tři kilo max. svým dvěma kamarádkám v KFC, kde popíjí dietní colu. Tak alespoň nějaké výhody tento den má.)

 

S láskou a jistou mírou skepticismu, nadsázky a ztráty iluzí,

Zrzka Držka.

Vymýtit psychomýty!

Dámy a pánové, ráda bych rozbila pár mýtů o psycholozích a psycholožkách. Věnováno všem mým kolegům a kolegyním, kteří také čelí takovým vážným a nechutným obviněním zhruba třikrát až pětkrát denně.

………………………………………………………………………..

  1. (I) Psycholog je jen člověk.

To určitě. Jo, míváme o tom často sny. Ale přiznejme si…Neznáme na vlastní kůži problémy běžných lidí. Pouze teorii z knih a přenesené zkušenosti druhých nás činí věštci s lidskou tváří. Taky, copak by člověk unesl všechny ty strasti druhých, byl schopen jim pomoci a ještě se z toho sám….nesložil? Pche.

2. Druhým nevidíme do hlavy.

To ne. My jim vidíme až do samotné duše. Tu vidíme taky. A lež? Tak tu vycejtíme ještě o pět vteřin před tím, než si myslíte, že vás napadla.

      3. Psychologové také pláčou.

Cože? Takovej projev slabosti? To je rezervováno našim pacientům. Teda klientům, vlastně…klientům. Kapesníky mimo své terapeutické místnosti vůbec nevedeme! Jsme čistí.

  4. (I) Psycholog může mít neuspokojivé partnerské vztahy.

Tenhle mýtus mě baví nejvíc. Nemožné, jelikož vždy postupujeme podle pyramidy potřeb pana Maslowa – a dokud protějšek nesplňuje na škále 0 až 10 alespoň stupeň 9,99 ve všech patrech pyramidy, vůbec se s ním ani nebavíme. Pokud se protějšek pohybuje v pásmu nad 8 bodů ve všech úrovních, zbystříme a sérií následných nenápadných otázek testujeme statistickou pravděpodobnost možné vzájemné korelace. Dbáme i na statistické odchylky, což ošetřujeme deviačním koeficientem. Takže povolené chyby se můžeme dopustit s pravděpodobností 0,0000001. Jo, na nás si nepřijdete.

5. (I) Psychologové jsou nevěrní.

Viz předchozí bod. Máme dokonalé vztahy, takže něco jako nevěra nepadá vůbec v úvahu ani.  Navíc – proč bychom to dělali? My si na rozdíl od ostatní části populace umíme přesně najít, co a kdy a kde a proč nám chybí, krásně si to zanalyzujeme, uvědomíme a následně s tím pracujeme, samozřejmě konstruktivně a vždy velice přímo a citlivě v ladné spolupráci s partnerem.

6. Psycholog neumí číst myšlenky.

Víme, že si myslíte přávě tohle……….(padoušský smích….).

7. Psycholog potřebuje občas také pomoci, když si neví rady s řešením nějakého problému.

Tak už samotná tato věta je nonsens, že. Oxymorón v podobě zoufalého psychoga a navíc ještě s problémy? Máme na to přeci školu, šmarjá! Díky studiu jsme připraveni na vše, umíme se vyrovnat se stresem, hormonální nerovnováhou, politickou situací i vyšší procentem alkoholu v krvi, abyste věděli! Problémy nevedeme, škodí to principům psychohygieny, kterou nadevše ctíme!

8. Psycholog nemusí mít vždy nutně brýle.

??? Už jste někdy viděli, aby SERIÓZNÍ, podotýkám SERIÓZNÍ psycholog, neměl brejle tlustý aspoň na tři dioptrie??? Jako, bez toho bychom si u psychologického testování ani neškrtli. Brejle jsou nezbytnou pomůckou při budování respektu, to ví každý! A když už nemáme zrovna to štěstí a vidíme bez skel, tak kouříme aspoň doutníky, proboha!

    9. (I) Mistr psycholog se občas…může rozčílit.

Jste se sakra zbláznili, ne??? Jako…vyrovnanost a psychickou stabilitu máme snad krucinál v popisu práce! Jsme se tak už narodili! Náš život je spořádaný a racionálně vedený, tak na mě nechoďte s takovejma kravinama, jo?

Young, wild & unsure

Strašně mě vytáčí věty typu “Jo mládí, to nemá žádný starosti” nebo „Máš celý život před sebou“. Tenhle mýtus o bezstarostném věku, během něhož se jedinec musí vyrovnat s přehršlí voleb (nejen prezidentských, ale především těch osobního rázu), masou pupínků, neustálými tendencemi se srovnávat a být srovnáván – kde se vzal? A kdo si je jistý, kolik života má či nemá kdo před sebou? Takže když je mi 20 až řekněme 30 (???), tak jsem jaksi automatickou silou mládí chráněna před tím, že mě srazí auto/skolí nemoc/uštkne had či prostě z jiného důvodu mě Vesmír a Bůh zavolají zpět a má duše bude navrácena na jinou planetu?

Tím seznam „bezstarostí“ nekončí.

  • Učinit zásadní rozhodnutí při výběru budoucí kariéry.
  • Učinit zásadní rozhodnutí při výběru partnera pro celý život.
  • Zároveň pilně studovat (aby teda ze mě něco bylo, že jo), udržovat se v kondici (dokud se teda mohu ještě hýbat, že jo), cestovat (dokud nemám ty děti, že jo), randit (dokud nemám stálého manžela – nebo aspoň nestálého).
  • Čelit tlaku sociálních sítí. Zdravě jíst. Jo, dost spát. Usmívat se – furt.
  • Nabýt samostatnosti, odejít od rodičů, ale zároveň se k nim vracet, ne moc, ne málo. Sehnat si byt.
  • Hlavně si nestěžovat (protože přece není na co, ne?).
  • Samozřejmě mít auto. Ideálně taky řidičák…a platit si všechny pokuty sám.
  • Mluvit plynně aspoň třemi jazyky. Angličtina se nepočítá, tu umí každej, přece!

A být milá, okouzlující, zdravá tělesně i duševně a výkonná. Protože jsem přece mladá, ne?

Nevím, kolik mám času před sebou. Ve spoustě oblastech a tématech stále hledám, čekám nebo bloumám. Ale ať jsem v jakémkoli věku, chci si život užít.

Ať už se to týká toho, že přestože nemám ráda pálivé jídlo, protože mám pocit, že z něj pak nic nemám, koupím si celozrnné sušenky s bazalkou a chilli, po kterých mám oheň v celém jícnu a mé dásně prožívají koupel v jehlách. Ať už je to běh do vyčerpání se sedmikilovou taktickou vestou ve dvě ráno tmavým lesem jen proto, že chci dokázat sobě i svým kolegům v práci, že na to mám, a že nejsem jen kancelářská myška.

Nebo každodenní várka čerstvých padesáti sedů lehů, až mi břišní svaly skoro nedovolí se pohnout, ani dýchat, jak to bolí, abych cítila, že opravdu zabírají, že jsou. Ledová sprcha po ránu, i když venku napadl čerstvý sníh – to pro ten pocit svěžesti a husí kůži všude po těle. Hudba puštěná do sluchátek skoro na maximum, abych neslyšela kolem jedoucí auta a přívaly hloupých řečí neustálých kverulantů, případně ty své. Vzít si nejvyšší podpatky, co mám, i když se vůbec nehodí na dlouhé cesty a procházet se s přáteli po kočičích hlavách Prahou, jen když se každý muž otočí a cítit své šlachy, jak se propínají – prostě pro ten pocit blaha a těšení se, až botičky sundám. Koupit si los i když nic nevyhraju, protože mě baví koketovat se štěstím a chci si dopřát ten pocit vzrušení při rozkrývání. Prolézt všechna podzemí v České republice, přestože jsem klaustrofob. Do padnutí tančit celou noc a ráno jít rovnou do práce. Nebo využít poukaz na tantrickou masáž, který jsem dostala o Vánocích a myslela jsem, že skončí na dně šuplíku a vytáhnu ho za dva roky jakoby zklamaná, že jsem neměla odvahu tam jít. Nechat se každý den poškrábat křečkem ve výstřihu, protože se prostě rád hýbe, je roztomilý a vypadám pak, že jsem se ubránila veliké šelmě. Přejít mimo přechod na červenou přímo před autem, ze kterého pohotově a s klidem vyjdou páni policisté (v civilu, jak jinak), aby mi dali pokutu (která se nakonec zredukovala na pouhé pokárání, že „ač jsem mladá, měla bych být opatrná“). Vyválet se ve sněhu jen v mikině o pauze na oběd i přestože pak budu mokrá a udýchaná, protože bílá přikrývka vydrží jen jedinou hodinu, než zase roztaje a vsákne se do země. Lézt na vysoké skály, vyhlídky či mosty, které je pak dobré občas za sebou zapálit a pozorovat doutnající oheň…

Chci si to všechno zažívat. Prostě proto, že pak i přes všechna špatná či dobrá rozhodnutí extrémně cítím, že žiju!

 

 

Jmenuji se Beznaděj, těší mě

Přemýšlela jsem o tom, o čem bych dnes chtěla psát. A na mysl mi poslední dobou častokrát vyskočila s transparentem “Čus zrzko, jak de život?” stará známá. Dostane tedy svou dávku pozornosti.

Jdu ulicema a vídám ji. Potkávám jí v očích mnoha lidí – starých nebo mladých, mužů i žen. Tahle madam obratně smývá každý (pokus o) make-up a žádná maska jí nesedí. Není ani vybíravá – bere všechno. Děti, bohaté, právníky. Šedá eminence, která tahá za nitky nejedné srdeční vlásečnice. Horší je, když zasáhne i plíce a znemožní dech…Prostě se nacpe do krevního oběhu a koluje s nůžkama v ruce. Strašně jí baví jen tak probodávat sny, jakoby to byly jen malé balonky, které nestihly najít svůj přístav, kde by zakotvily.

Tahle dáma někdy jen tak koketuje s vašimi touhami a někdy po nich dokonce bezostyšně napřahuje zkroucenou ruku. Co asi chce? Jídlo? Jistě. Chce se něčím živit. To jí asi nelze mít za zlé. Vždyť všichni chceme růst…Je mi jí vlastně líto, ale na to vedu kurz, takže to celkem rychle vezmu a zpracuji v něco duchaplnějšího, třeba v devítikilometrový běh. Bacha! Téhle paní nejde utéct. Jde jí ale nebrat s sebou.

Já s ní smlouvám velice nerada. Je to přetahovaná bez možnosti win – win. Je to hra, která vyžaduje podrobení se pravidlům, jež určuje stará bréca. O fair play si možná tak můžete nechat zdát. Pokud ovšem dostane možnost usnout…

Po čem ale jde? Jasně, po naději. Vtipný ale je, což ona neví, že tu nikdy nedostane. A i kdyby, nemůže na ní. A i kdyby, nezničí ji. Leda, že by si vyrvala polovinu sebe. Má ji totiž obsaženou ve svém jméně.

Vůně vánočního času

Tak jo. Stromky všude, blikající ozdoby a umělí Santové, co šplhají po šedých panelácích. Nejde už dál ignorovat ducha Vánoc. Tak teda sedím a píšu. Nejdřív dopis Ježíškovi, kus diplomky aby se neřeklo, seznam všech kvalitních surovin, co nutně potřebuju k udělání alespoň jednoho fitness cukroví (hmm…nahradit mouku a cukr bude přinejmenším zajímavé, snad to bude k jídlu…). A v neposlední řadě i sepsání něčeho, co je stravou pro duši, ať nekyne jen tělo. 

 

Ticho, klid se vzduchem šíří,

Kadidlo, svěcená voda,

Spory všechny se usmíří,

Jen pohoda, ta v srdci víří,

A svíček není nikdy škoda.

Cukroví a hvězda rudá,

Zachumlej se pod deku,

Tak vzdálené je slovo „pruda“,

V tom časovém úseku,

Kdy člověk pomáhá člověku.

Dary krásné, přepychové,

Že stresy, smutky v koutě blednou,

Vše tak čistoskvoucí, nové,

Proč mít to v roce jenom jednou?

 

Nestresové pohodové přeje Zrzka držka! 🙂

Fenomén tří

 

 

Ještě, než začnu přidávat i příspěvky na téma Vánoc a cukroví a dárečků, které teď asi straší lidi nejvíce, dovolím si se zaměřit i na paralelní události, které také velice razantně ovlivňují dění a tok mých myšlenek.

………………………..

Všimli jste si někdy, kde všude se nám procpalo číslo tři? Někdy symbolizuje dobro, štěstí či slast. V některých kontextech však signalizuje strach, posedlost či moc. Tato číslice šíří jakousi auru magična. A to nesnáším lichý čísla – protože nejdou dělit dvěma…. Číslice tři je něco mezi. Nejde rozdělit napůl, a pokud tak učiníme, je to 1,5. Je to neúplné, nekompletní. Tři. No tak jeden je navíc…člověk či řešení – už to není buď a nebo. Trojka nás tak nějak nutí k rozpolcenosti. V matematice je definována jako tzv. příznivé číslo. No, za mě teda jak kdy…Tak jdem na to. Jen kratičký záznam toho, co se mi na-asociuje s pojmem TŘI.

 

Tři prasátka, mušketýři, králové, sudičky, zlatý vlasy děda Vševěda, pokusy u zkoušky (než propadnete zoufalství), moudré opice (jedna mlčí, jedna neslyší, jedna nevidí), trojlístek, na třetí dobrou, 1-2-3 odpočet času či startu běhu nebo soutěže, nebo také odpočet času, který vám zbývá na útěk, když rodičům dochází trpělivost (počítám do tří!!!), milostný trojúhelník nebo švédská trojka (toť otázka….), tři přání, svatá trojice, mocný trojzubec Poseidóna, základ rodiny (2 rodiče a dítě), oříšky pro popelku, Velká trojka (spojenci ve druhé světové), škála hodnocení má tři póly (pozitivní, neutrální, negativní), ID + EGO + SUPEREGO (osobnost dle Freuda má tři sekce…), do třetice všeho dobrého (nebo zlého…), tři princezny či princové (král měl tři dcery/syny – proč ne víc nebo míň?!), Trojdohoda (spojenectví Ruska, Francie a VB), tři kříže z bílýho kamení ….a mohla bych toho tady vypsat ještě třikrát tolik!

 

Kde se to vzalo? Proč je číslo tři tak důležité?

Zdá se, že toto numero nás ovládá více, než si možná uvědomujeme. Pozor na něj. A nebudu to říkat třikrát!!!

Člověk už si dneska nemůže ani…

“Není to škoda, slečno?” sjíždí mě pohledem starší žena, jež právě vešla na WC v restauraci a zděšeně se jí třese zvýšený hlas.

Stojím u umyvadla a snažím se co nejúsporněji přejíždět kartáčkem po sklovině svých zubů.

“Hehhm…?” zamumlám.

“Vyzvracet tak dobrý jídlo, že se nestydíte…..” odfrkla si. Nekecám.

Ne, že by měla nějaké indicie nasvědčující tomuto procesu…..Nu, nejspíš si chtěla zahrát na Sherlocka. Postaví se vedle mě a vytáhne černou rtěnku.

Odplivnu si (nic osobního, jen vyplachuji ústa): “Není to škoda?”

“Prosím?”

“No…já jen, že jste pěkná ženská i tak!”

Nakonec z toho byla příjemná debata o tom, co je moderní a co nikoli. No, čištění zubů po obědě zřejmě patří do škatulky outsiderů…

……………………

Ještě ale nejsem hotova a stihne přijít druhá návštěva (ano, během pěti minut, ani ne).

“Je Vám něcooooooo????? Potřebujete pomoct, nějak…?”

“S…čím…?”

“Máte pěnu u pusy!!!!!”

(nepovídej…)

“Aha. ne díky, to je v pořádku. Jen si čistím chrup.”

“Slyšela jste krucinál o žvejkačce??? Takhle děsit lidi….se člověk nemůže na záchod dojít už ani v klidu vychcat….”

(no hlavně, že se neposr *la.)

“Vidíte. A co mám teprve říkat já? Člověk už si dneska ani nemůže vyčistit zuby, když jde konečně jednou za pět let k zubaři no..A slyšela jste někdy o čajcích na nervy? Prej sou docela dobrý……”

…prásknutí dvěřmi….

Kdybych na tom záchodě dělala já nevim…něco jinýho. ale…..

A samozřejmě spáchat takový zločin, jako se starat o svou dentální hygienu, a ještě k tomu na wc někde, se prostě trestá.

“Jakou používáte pastu slečno? Vy jste si teď čistila, co?”

Páni. Tohle je aspoň dedukční schopnost….

“Tak příště prosím pastu s fluorem!!!”

O-K-E-J!

Jak odhalila, že moje pasta byla bez fluoru, to mi zůstane navždy záhadou. A lidem, co potkám na wc, to bude srdečně u zadku!!!!!!

VŠE se povedlo!

Úterý večer. Sedim u stolu a čučim do kompu, chystám se spát. Najednou přijde mail, zda bych v sobotu nechtěla provětrat svůj kurz i v prostoru jiné vysoké školy, než tradičně na půdě Univerzity Karlovy.

Hmmmm…….proč ne……zase jako..sobota, to je víkend ne…a ekonomka? Bude je to vůbec zajímat? Ale jako okej….to je naprosto skvělý, že mají zájem na sobě pracovat a rozvíjet se, že pořádají pro svůj spolek takové vzdělávací akce. Jo, u toho rozhodně chci být!

…………………………………

Sobota ráno. Jedu na VŠE a modlím se, abych trefila správnou budovu. Měla jsem slušný nervy – tak slušný, že se vždycky připomenou a snaží se “pomoci”. Do hlavy vysílají podněty jako: co jim tam budeš povídat, budou určitě otrávený, jsou tak na tebe o víkendu zvědaví…

Na dveřích visí program akce. Jsem tu tedy správně. Jak zahlédnu své jméno, naplno si uvědomím, ha, ty si ale nejdeš sednout jako účastník….Trošku se mi rozbuší srdce. Polknu a jdu.

Uvnitř vypadá situace celkem dobře. Normální pohodoví lidé, co snídají a baví se mezi sebou. Žádní draci nebo čeho se mé nervíky vlastně obávaly…Trošičku mě zneklidnil pán na štaflích, který spravoval dataprojektor……

Naštěstí zdárně!

Krásný výhled z okna, který mě místy skoro až odváděl od výkladu. Ještěže jsem chytla svůj stav flow (nebo spíš on mě)….

13 účastníků přitáhlo své lítosti a nakopalo je přímo do….I studenti ekonomického zaměření prokázali vysokou míru odhodlání a odvahy. Adekvátně mířené dotazy mě probraly, potěšily i překvapily.

Moc děkuji!

A již tradiční otázka (a výzva): Who´s next??? 

 

 

 

 

 

Důležitý dotek

Dotýkáme se druhých a oni nás, každý den. Jako společenští tvorové doteky, hlazení či jiný fyzický kontakt potřebujeme. Dokonce používáme i slovní spojení “to se mě teda dotklo”. Odkazujeme se tím na to, že i slova nás nějakým způsobem mohou (někdy hluboce) ovlivnit. Dotek může být léčivý a pomoci, nebo také může bolet. Stačí taková facka…

Dotek je způsob, jakým můžeme vyjádřit své emoce, vyjevit své vnitřní cítění. Dnes už máme i řadu technologií, které odemykáme či aktivujeme otiskem prstu. Nebudu zde rozebírat teorii attachementu neboli citové vazby mezi dítětem a matkou, který vzniká již během prvních minut života…..Na doteku jsme prostě závislí – nejen my, ale i naše přežití.

…………………………………………………….

Jedu metrem, jako každé ráno. Všude se valí davy lidí. Občas se nestihnu brilantně vyhnout a tak se (v tom lepším případě) s někým na pár sekund spojím kabátem a ten hned jde (chvátá) dál. Ještě je tu druhý případ, kdy málem letím i já, avšak ne ze své svobodné vůle, ale protože projde tank, který má k šetrnému doteku daleko. Občasná srážka, oklepu se a slalomuju obezřetně dál.

Tlačenice – ráj pro frotéry a tušéry, kteří mají vrchol-né potěšení z náhodných doteků s cizími lidmi. No, já si to tak neužívám…

Dojdu do práce, kde mi rukama projde několik dalších rukou. Někdo oplatí můj formální pozdrav drtivou silou. Toto podání zanechá na mé kůži neviditelný filtr pocitu, který přetrvává ještě několik minut po opuštění invazivního stisku. Někdo zase jen tak lekle vyjádří únavu či nezájem, kdy sotva cítím přítomnost druhé osobnosti.

  Čas na kafe. Na chodbě narazím na kamarádku, která mě obejme a ptá se, jak se mám. Ha. První vyžádaný vřelý fyzický kontakt, který má smysl, a který občerství mou mysl. Dokonce by bylo divné, kdyby tam po těch letech nebyl.

Ale na chodbě jsou i jiné radosti. Na mém pozadí se ocitá a rychle mihne ruka šéfa. “Dobrý den,” zdraví mě zcela nadbytečně. Já si ho už všimla (…). Tady by mi zase nechybělo, kdyby tento dotek chyběl.

Cestou zpátky domů se i čiperný pejsek zapojí do haptické aktivity a olízne mi několikrát silonky. Vzhledem k chladnému počasí mě zamrazí až na páteři. Nu, ještěže už den končí. Nebo možná ne….Sbíhám schody, jako již tradičně, avšak dnes mám pocítit přítomnost podpatků naplno. Inu, něco se zvrtlo, konkrétně má levá nožka, a tak trošičku se řítím k zemi. „Jste dobrá?“ Kolemjdoucí pán seniorského věku mi podává ruku. Jo, dobrá jsem. Jen někdy ujedu (…). „Děkuji….“ Usmívám se. Mohu pokračovat ve své cestě a přemýšlet o tom, koho toto gesto potěšilo více.

„Jsem domáááá!“ zdravím přítele do chodby. Vím, že je doma, protože cítím vůni večeře. „Ahoj zlato,“ dostává se mi verbální odpovědi. Stojím v chodbě v kabátu, unavená. Do očí mi zasahuje pramen vlasů, který se vymanil z pevného drdolu. Asi má taky dost. Zužuje mi vidění. Blížící se dlaň přítele jemně odsune pramen tam, kam patří, a můj obzor se opět rozšíří……

  To jsou ony doteky, které jsou klíčové. Bez těch nelze žít. Doteky, na kterých záleží. Ne kvantita, na tom nesejde. Hlavní je, aby byly. A aby přišly ve správný moment.

 

Jak být krásnější?

13:32 rozhodnutí, že chci být ještě krásnější. Peněženka trochu skuhrá a časové možnosti jsou taky proti.

 

„Ostříháš mě?“ (13:34 odesílání SMS kamarádce,  15:00 máme sraz)

„Jasně!“ (halda vytlemených smajlíků)

„Já to myslim vážně.“

„Já taky, mám tu mrkvovej dort……“ (smích)

…..

„Jako…fakt? Bože! Já..já to nikdy nedělala kámo!!“

„Vždyť máš morče a psa!!“ (můj smích, pro jednou) „No tááák….nenech mě v tom. Jsem si včera na googlu hledala, jak si to udělat sama, ale google mi házel samé poněkud…..přinejmenším zavádějící věci, které mě odváděly od tématu….“

„Eh….Okej…“

„Skončila jsem s mokrou půlkou hlavy, v předklonu a s nůžkama asi kilák od sebe, které se ne a ne chtít přiblížit………..Hele, máš hodinku na to se to naučit. Doporučuju si do youtubu zadat něco jako Jak ostříhat svou milovanou jedinečnou nejlepší kamarádku tak, abych jí neustříhla oko…“

„A ucho můžu???“

„No…….jako…ne……“

„Když mě o to žádáš…..seš si vědoma, že teď teda musíš vypadat nutně jako „něco“, co nemá co ztratit, a že to, co máš na hlavě musí být ve stavu Horší už to bejt nemůže???“

………

„Ale mám název pro tvůj nový účes!“

Rozklepali se mi ruce…..nevím zda jsem připravená to slyšet. „…No….?“ Ptám se opatrně.

“Slabomyslný sedlák Mark jal se kositi pole své!“

„Aha…hele, tak mě tak napadá….kde máš u sebe nejbližší kadeřnictví????“

„Počkej, já do toho jdu! Budeš se pak se mnou ale ještě bavit, že jo? Ať už to dopadne jakkoli…“

„Jakkoli?!?!? A to sem tě ještě nežádala o horší věci…“

„Jako…?“

„Abys mě držela za ruku u porodu nebo tak…“

………………………

 

Kamarádka udělala silnou kávu, mrkvový dort a ten zcela přebyl mé starosti o nový sestřih či cokoli jiného. Krásná jsem stále stejně a je to super. 🙂