Důležitý dotek

Dotýkáme se druhých a oni nás, každý den. Jako společenští tvorové doteky, hlazení či jiný fyzický kontakt potřebujeme. Dokonce používáme i slovní spojení “to se mě teda dotklo”. Odkazujeme se tím na to, že i slova nás nějakým způsobem mohou (někdy hluboce) ovlivnit. Dotek může být léčivý a pomoci, nebo také může bolet. Stačí taková facka…

Dotek je způsob, jakým můžeme vyjádřit své emoce, vyjevit své vnitřní cítění. Dnes už máme i řadu technologií, které odemykáme či aktivujeme otiskem prstu. Nebudu zde rozebírat teorii attachementu neboli citové vazby mezi dítětem a matkou, který vzniká již během prvních minut života…..Na doteku jsme prostě závislí – nejen my, ale i naše přežití.

…………………………………………………….

Jedu metrem, jako každé ráno. Všude se valí davy lidí. Občas se nestihnu brilantně vyhnout a tak se (v tom lepším případě) s někým na pár sekund spojím kabátem a ten hned jde (chvátá) dál. Ještě je tu druhý případ, kdy málem letím i já, avšak ne ze své svobodné vůle, ale protože projde tank, který má k šetrnému doteku daleko. Občasná srážka, oklepu se a slalomuju obezřetně dál.

Tlačenice – ráj pro frotéry a tušéry, kteří mají vrchol-né potěšení z náhodných doteků s cizími lidmi. No, já si to tak neužívám…

Dojdu do práce, kde mi rukama projde několik dalších rukou. Někdo oplatí můj formální pozdrav drtivou silou. Toto podání zanechá na mé kůži neviditelný filtr pocitu, který přetrvává ještě několik minut po opuštění invazivního stisku. Někdo zase jen tak lekle vyjádří únavu či nezájem, kdy sotva cítím přítomnost druhé osobnosti.

  Čas na kafe. Na chodbě narazím na kamarádku, která mě obejme a ptá se, jak se mám. Ha. První vyžádaný vřelý fyzický kontakt, který má smysl, a který občerství mou mysl. Dokonce by bylo divné, kdyby tam po těch letech nebyl.

Ale na chodbě jsou i jiné radosti. Na mém pozadí se ocitá a rychle mihne ruka šéfa. “Dobrý den,” zdraví mě zcela nadbytečně. Já si ho už všimla (…). Tady by mi zase nechybělo, kdyby tento dotek chyběl.

Cestou zpátky domů se i čiperný pejsek zapojí do haptické aktivity a olízne mi několikrát silonky. Vzhledem k chladnému počasí mě zamrazí až na páteři. Nu, ještěže už den končí. Nebo možná ne….Sbíhám schody, jako již tradičně, avšak dnes mám pocítit přítomnost podpatků naplno. Inu, něco se zvrtlo, konkrétně má levá nožka, a tak trošičku se řítím k zemi. „Jste dobrá?“ Kolemjdoucí pán seniorského věku mi podává ruku. Jo, dobrá jsem. Jen někdy ujedu (…). „Děkuji….“ Usmívám se. Mohu pokračovat ve své cestě a přemýšlet o tom, koho toto gesto potěšilo více.

„Jsem domáááá!“ zdravím přítele do chodby. Vím, že je doma, protože cítím vůni večeře. „Ahoj zlato,“ dostává se mi verbální odpovědi. Stojím v chodbě v kabátu, unavená. Do očí mi zasahuje pramen vlasů, který se vymanil z pevného drdolu. Asi má taky dost. Zužuje mi vidění. Blížící se dlaň přítele jemně odsune pramen tam, kam patří, a můj obzor se opět rozšíří……

  To jsou ony doteky, které jsou klíčové. Bez těch nelze žít. Doteky, na kterých záleží. Ne kvantita, na tom nesejde. Hlavní je, aby byly. A aby přišly ve správný moment.

 

Jak být krásnější?

13:32 rozhodnutí, že chci být ještě krásnější. Peněženka trochu skuhrá a časové možnosti jsou taky proti.

 

„Ostříháš mě?“ (13:34 odesílání SMS kamarádce,  15:00 máme sraz)

„Jasně!“ (halda vytlemených smajlíků)

„Já to myslim vážně.“

„Já taky, mám tu mrkvovej dort……“ (smích)

…..

„Jako…fakt? Bože! Já..já to nikdy nedělala kámo!!“

„Vždyť máš morče a psa!!“ (můj smích, pro jednou) „No tááák….nenech mě v tom. Jsem si včera na googlu hledala, jak si to udělat sama, ale google mi házel samé poněkud…..přinejmenším zavádějící věci, které mě odváděly od tématu….“

„Eh….Okej…“

„Skončila jsem s mokrou půlkou hlavy, v předklonu a s nůžkama asi kilák od sebe, které se ne a ne chtít přiblížit………..Hele, máš hodinku na to se to naučit. Doporučuju si do youtubu zadat něco jako Jak ostříhat svou milovanou jedinečnou nejlepší kamarádku tak, abych jí neustříhla oko…“

„A ucho můžu???“

„No…….jako…ne……“

„Když mě o to žádáš…..seš si vědoma, že teď teda musíš vypadat nutně jako „něco“, co nemá co ztratit, a že to, co máš na hlavě musí být ve stavu Horší už to bejt nemůže???“

………

„Ale mám název pro tvůj nový účes!“

Rozklepali se mi ruce…..nevím zda jsem připravená to slyšet. „…No….?“ Ptám se opatrně.

“Slabomyslný sedlák Mark jal se kositi pole své!“

„Aha…hele, tak mě tak napadá….kde máš u sebe nejbližší kadeřnictví????“

„Počkej, já do toho jdu! Budeš se pak se mnou ale ještě bavit, že jo? Ať už to dopadne jakkoli…“

„Jakkoli?!?!? A to sem tě ještě nežádala o horší věci…“

„Jako…?“

„Abys mě držela za ruku u porodu nebo tak…“

………………………

 

Kamarádka udělala silnou kávu, mrkvový dort a ten zcela přebyl mé starosti o nový sestřih či cokoli jiného. Krásná jsem stále stejně a je to super. 🙂

 

 

 

Na vědomost se dává VI. – Zlom

Jasně. Tak jako ve všem, co se učíme, nastane prostě někdy zákonitě moment zlomu. Znáte ten pocit, kdy po delší době, kdy na něčem makáte, drnkáte na tom každej den (!!!) a začnete mít pocit, že vám to docela slušne jde??? Hm. Tak to je přesně ten čas.

No, zlom tedy nastal. Stálo mě to nehet. (Ne, nemam umělý. I tak mě to pořád stálo jeden můj nehet!!!!)

………………………………………

„Hele, cos myslel tim, že je čas?“

„Přejdem na barréčka ne? Tohle už je nuda.“

„Brzdi jo? Éčka v baru do mě nenarveš. V extázi jsem už tak dost často…..“

„Tim líp pro tebe kotě, ale barré je styl hraní…..“

„Oh. Jasně. Vim ne….“ (…..)

„Takhle…“ 

Shrnu to jo? Takže – musíte si skoro vykloubit levý ukazováček, absolutně nemožné poskládat ostatní prsty, jak si to akord žádá a přijde si jako totálně neschopní ignoranti, navzdory všemu, co jste doposud hráli, naučili se. Barré z toho udělá passé. Mimochodem, francouzsky barré znamená přeškrnutý. A přesně to bych se všema těmahle akordama udělala!!!!!!!!!!!!!!!! Grrr!!

 

„Krucinál..jau!! Měl jsi mě varovat, něco jako v telce: Tohle doma rozhodně nezkoušejte.“

„Chtělas hrát…? Musíš přinést oběti. A nešikovný maso musí pryč…..“

„Hm….měli by vymyslet na přebal každý kytary VAROVÁNÍ: Může způsobovat zlomeninu.“

(Jeho smích, kterej nejde popsat.…)

„Seš tele co?“

„Říkals kotě….“ Sedím a z prstu mi zurčí krev. Jo, zurčí. Nejspíš by to šlo asi i slyšet, kdyby se tak blbě netlemil…

„Ukaž, zalepíme to.“

 

No, tohle slepit jde. Ale jak to bude s mou hrací morálkou? Hm……nejspíš si s tím budu muset ještě pohrát. Držte prsty (dál od barréček). Ba ne, držte mi palce.

Na vědomost se dává V.

Urvaná po celým dni si prostě chci jen doma sednout a hrát. Ne na počítači, ale na kytaru!

………………

Klepání na dveře. Hm…v půl devátý večer. Takže mám asi utrum. Ale vždyť ještě sakra ani není večerní klid!!!

Otevřu tedy a už ze sebe chrlím na mladého muže, kterého jsem v domě potkala tak možná jednou:

„Podívejte, promiňte, ale já nemám kdy jindy cvičit, a cvičit musím, protože chci…takže vlastně nemusím….baví mě to a potřebuju se rozvíjet. A včera tu měl někdo taky nahlas puštěnou televizi a říkala jsem něco, ne, takže….“

„Dobrý večer. Já vám jdu jenom slečno říct, že sleduju vaše pokroky.”

„Prosím…?“

Nelichotivé tepláky a bílé tílko, culík a pusa od tuším čokoládové zmrzliny (no jo, prostě v tom mrazáku byla…) mému pokusu o ráznost asi moc nepřidaly.

 

 

„Teda jako že přes stěnu slyším, jak hrajete každý den. A fakt je to znát. Nechtěla byste mojí neteř něco naučit? Ona hrozně chce hrát na kytaru, ale nemůžem nikoho kompetentního sehnat…“

Jo, sehnat někoho je vždycky kříž….počkej! Říkal – kompetentní?!?! To je teda gól. Já……hah. Takže tímto končí můj učitel kytary a stávám se jím já….

 

„Hlavně jí prosím vás neučte žádný ty drasťárny….víte co..takový ty o koni se zlomeným vazem, to jste hrála předvečírem…je ještě malá.“

Tyjo, má přehled, to se musí nechat…o čem všem si asi ještě vede přesné záznamy….

“Bezva. Jste moc hodná. A kdyby se vám chtělo, zítra byste mohla dát třeba červenou řeku…..”

 

Hmm…jo, to trefil. Asi zařadím do svého bohatého repertoáru o přesně jedenácti písničkách večery na téma: Hrajeme na přání.

Jak se v životě všecko hezky mění…nikdy nevíte, co vlastně jste. Břídil, žák, učitel, nebo rušící soused? V mém případě asi všechno dohromady.

 

P.S.: Zvažuju akustickou pěnu. Modrou.

Na vědomost se dává IV.

„Kočko, nacvič si pořádně tu výměnu A, D, A, D, A, D…“

„Ti dám ADHD! S touhle poruchou hyperaktivity a pozornosti  se ve svý praxi setkávám nějak moc často…“

„Já taky, od doby co tě znám…..“

„Haha. Lekce vtipu…“

„Tak se vrátíme k lekci kytary. Držíš to jak mrtvej dýmku….“

„Prosim? Jo, jako asi z tebe brzo umřu no…“

„A já ti budu nosit dýmky…du si dát cigáro…“

„Tak to umřeš dřív. Počkej, ještě mě ale musíš naučit Bednu od whisky! Když už jsme u toho alko-chlastu!“

„Dobře, že seš to ty…a hned pak Tři kříže, když už máme tématiku se zubatou…“

“No moc se nezub. Jdu pět.”

“Opět? Hezky….dobrý…ale ten rytmus zase za pět. Zpět, a znovu prosím. Nakopni to, ať panstvo nečeká…”

 

Takže asi tak. Práce odsýpá, občas mám chuť někoho nakopnout, buzerace stoupá, motivace stagnuje na vysoké úrovni a množství puchýřů na prstíkách klesá…

LOVE MUSIC!

 

Kolik se toho do kytary vejde???

“Čoveče, říká ti něco rytmus?”

“Jo. Občas ho poslouchám. Je furt s Darou?”

“Haha. Zpíváš pěkně, čistě, ještěže tak. Ale poslouchej se občas. Vždy ty jsi tak rychlá, že předbíháš i sama sebe…a to je fakt výkon…”

(smích…..můj…)

„Tak ještě jednou..“

„Okey…Já budu chodit po špičk…..do prdele!“

„No no no, držíme se textu, mladá dámo!“

„Když mě spadlo trsátko do kytary!!!!“

(smích….jeho….)

“Ty se mi snad jenom zdáš….”

“Jak ho dostanu ven??Hej!!!!” Otáčím kytaru, klepu s ní, nic.  „Asi nehodlá vypadnout ,co?“ ptám se.

„To já taky ne, protože jsem zvědavej, jak budeš postupovat…“

„Hele, ty jsi učitel, ne? Neměl bys mi spíš pomoct?“

“Tak tohle jsem ještě nikoho neškolil…” (zase smích, už to neni ani vtipný…)

 

Fajn. Jsem chytrá holka. Vezmu si na to pravítko. Plán je, že až nakloním kytaru, zarazím trsátko o pravítko. Geniální.

A nebo….ne…..bezva. Pravítko zmizelo v útrobách rovněž…Kolik se toho sakra do kytary vejde????

„Hlavně…….do toho prosímtě……………..nekoukej ze spoda….ať si ještě….nevypíchneš oko….“ (ty tečky jsou tlemící prostor mého učitele…)

 

No, ještě, že jsem si pořídila celou sadu trsátek…..

A jedno pravidlo, co jsem si z toho odnesla: Co není v rukách, musí být v kytaře.

Proč jsem se panadolu nedočkala?

Celkem obyč nabitý den. A tak se přidružila i menší bolístka hlavy. Ta postupně přerostla v o něco větší bolest hlavy. Naštěstí ale farmaceutický důmysl vynalezl něco účinného. I já se tedy odhodlala dojít si pro trochu toho paracetamolu.

V lékárně v podvečer plno. Ale fronta se už tenčí a předemnou pouze asi 38-letá paní, evidentně mamina, trošku zavalitější postavy. Naproti ní se nachází druhý hlavní aktér toho dne. Tím nebyl nikdo jiný, než samolibě vypadající mladý frajírek s nagelovanými vlasy a pohledem “práce je voser, radši bych pařil na kompu nebo chlastal”.

“Prosím Vás, potřebovala bych Ocuvit, nebo tak nějak se to jmenovalo, na oteklé oči…” ptá se paní mírně.

…. jen takový úšklebek. Hodil cosi na pult a kouká jinam.

“Poradil byste mi ohledně užívání?”

“Prostě to nakapete do očí….” Jo, byl stručný a věcný, to se mu musí nechat. “Taky byste potřebovala něco jako Perfect slim. Máme tu různé druhy, zkuste je…” cukaly mu koutky.

Nevěřím svým uším. Tohle ne….Paní sklopila oči a ztuhle nereagovala. Začala si vytahovat peněženku, jako kdyby ten fracek řekl něco ve smyslu venku prší, kupte si deštník….

Cítila jsem, jak ve mně roste vztek. Nenechám to tak:

“No, Vám by se zase hodila nějaká ta nootropika, ale jak koukám, ve Vašem případě by to bylo naprosté plýtvání, protože kde nic neni, ani smrt nebere……” (pozn.red. nootropika jsou léčiva pro podporu mozku, zlepšují schopnosti lidského myšlení)

“Pro Vás, slečno, bych tu měl kondomy. Jahodové…”

“Zvažte změnu zaměstnání. Uplatnil byste se skvěle jako vymítač hadů. Vaše jedovaté poznámky by královsky otrávily i kobru…” Evidentně nepobral situaci, ale paní předemnou měla dost času na to položit peníze na pult, věnovat mi vděčný zasklený pohled a odejít.

 

Na prodej tišících látek strádajícím lidem se moc nehodil, chlapec. Pochopila jsem, že tady “to” nemá smysl. Lidé za mnou odcházeli a já se k nim přidala. Radši přežiju bolest hlavy než čůrák*.

Na vědomost se dává II.

“Tak jak jsi veverko pokročila odminula?”

“No…umim to vzít do ruky.”

“Tak ukaž!” přikáže učitel kytary. ….provedu…

“Bezva, teď hrej!”

“Inu…takže..zatím by šlo Když jsem já sloužil…”

…………………

“Hezký, ale to jedno, co to bylo?” neudržel se a zasmál se. To se mě dotklo.

“Jako co? Sem ti říkala že zpívám jenom ve sprše – sama!”

“Ale ne…to nemyslim..” směje se lehce dál. “Ten jeden akord…”

“Myslíš A-akord…”

“To byl spíš nějakej PA-kord…(smích)…zkus to ještě jednou…”

“Hahaha….”

Zkouším tedy zpívat (dokonce nefalšovaně nefalešně), držet rytmus, nezpomalovat tempo, neproříznout si další prst (můj prostředníček levý, otázkou zůstává, proč zrovna ten….se trošičku barví do červena, ale ještě drží, takže jsem odhodlaná nepřestávat – pot, krev a slzy, že…), sledovat akordy, včas je změnit, nezmáčknout jinou strunu….Pohoda celkem. Jako řízení. Spojka, brzda, plyn. O nic jinýho nejde že. Sem tam, zvěř, chodci, značky, rychlost, řazení, rádio a ukecanej spolujezdec….jop. A pak že ženský dokážou lépe dělat víc věcí najednou….Jedna věc je to dokázat, druhá je odvést kvalitní koncert. Na stage to zatím nevidím….

……….

Dohráli jsme první tři písničky, Ringo ding a Kdyby tady byla taková panenka. Necítím ruce, ale ani stud. Na první dva týdny….

“A kdy už přijde moje Nothing else matters???”

“Jak říká Phil Collins: You can´t hurry love……”

NELITUJ (SE)!

NELITUJ (SE)!

 

Štěstí je radost bez lítosti

Dnes se pracuje s kde čím. S hněvem, smutkem či s tělem. Tak proč ne s lítostí? Co to vlastně je? Kde se bere a k čemu je dobrá? Jak s ní úspěšně pracovat? O tématu lítosti se příliš nemluví. Přitom je důležitější, než si plně uvědomujeme. Velice nás ovlivňuje a já chci přispět k tomu, aby nám na světě bylo lépe.

Jsem přešťastna, že mohu uvést v život svůj kurz, o který se s vámi chci podělit.

Kdo z vás může říci, že nezažil nikdy v životě pocit lítosti. Připravila jsem několik technik, které nám lítost pomohou zacílit, uvědomit si jí a proměnit jí v energii na další směr v našem životě.

  • Co potřebuji od vás?

Vás. Na věku, barvě pleti ani vyznání nezáleží. Ani mně, ani lítosti.

 

  • Co můžete očekávat vy? 

Porozumění, jiný úhel pohledu na tíživé momenty ve vašich životech, úlevu, rozhodně okusíte proces “uvědomění si” a snad i legraci.

Nechte mě jít s vámi kousek cesty. 

 

video: https://youtu.be/QR3QxmlzJos

 

Přihlásit se můžete zde: 

https://www.naucmese.cz/kurz/nelituj-se#termin-2017-10-23

 

Jak těžké je udržet mysl?

“Myslete teď jen na svůj nádech a výdech…Je podle Vás minuta moc?” ptá se mě lektorka. 

“Jasně, že ne…pch…” prohlásím suverénně. Co to je za otázku?!

Jop. Táákže, asi takhle:

 

1 sec……………….dýchám si, dýchám….tralala….

3 sec……………..pfffff…co teď?

5 sec…………Hej! Mysli jenom na dech………….

10 sec………….už je konec? to je nekonečný fakt…..

16…………psycholog v akci….LOL…

20………..boóóóóžeeee….nemysli…co si myslíš?!

27……nemůže to být tak těžký………..

38………………..růžový slon………………………………………………………………….cože???

47……….ona fakt furt dejchá…zdá se, že vypla….vrátí se ještě??

59………skvělej výkon, holka….

 

“Tak, jak Vám to šlo?” ptá se se zářivým úsměvem koučka. 

“Myslím, tedy jsem….dýchám, tedy myslím..!”

 

Proč zrovna sem?

Nechodím sem z nějaký morbidní potřeby. Neděsí mě to, i když v noci bych tu zrovna sama netoužila nějak extra jít…Nejde mi o to očumovat cizí staré hroby, nebo si hledat místo pro svůj pokojný odpočinek, až přijde můj čas.

Možná chodím sem, protože je to oáza uprostřed ztřeštěného toku rychlosti v pražském MHD. Je tu ticho. Klid. Samota, která však netíží, ale dává prostor. Prostor k přemýšlení. Nebo prostě jen k tomu jít…Odpočinout si. Ne navěky. Jen dokud to duše potřebuje. Je to místo, kde není ani živáčka. Můžete se tvářit jak chcete: nasraně, jako mrtvola nebo se tlemit. Tady nikdo nikoho nesoudí.

Možná chodím sem, protože je to místo, kde jednou skončíme všichni. Všichni, kdo vás štvou, zraňují nebo milují. Všichni, kterým lžeme i ti, kterým říkáme čistou pravdu. Smrt je jediná jistota. Nemusíme jí vyhledávat, ona přijde sama. Ale nemusíme se jí děsit. Je tu, každý okamžik našeho bytí. Na tomto místě má však pohov.

Možná chodím sem proto, abych se přesvědčila, že mohu kdykoli z tohoto místa odejít a žít dál svůj život tak, jak si přeji….A to myslím smrtelně vážně!

 

Proč padáme?

Proč padáme? Abychom se naučili lézt, vylízat. A nebo také někam nelézt…Jinak si můžem vylízat!!!!!

Potom budete na spondylochirurgii pravidelně slýchat “Na shledanou” a soupeřit v jednom ze dvou týmů – límcaři versus berlaři! Já hraju za nákrčníkaře, ale radši bych zběhla…

„Nikdy nedosáhneš velkého úspěchu, neriskuješ-li pád.“

Jo, je to daň za adrenalin. Životní učitel, nebo spíš po-učitel. Člověk nestihne někdy vyndat křídla. Ale hlavní je, že z tohoto stavu “rekonstrukce” cesta vede. Vždycky. Je to pomalý, je to voser, ale dokud se člověk může utřít sám, tak jde o hovno. Někdo říká, že je lepší zůstávat při zemi. Někdy ano, ale byla by škoda si hrát na šneky a nikdy nevylézt z ulity, jen se plazit. Pak se také může stát, že nás někdo zašlápne, a pak je fuk, že jsme se drželi při zemi..

Ikarus forever, jen si vemte padák. A ještě taky záložní…

 

Na vědomost se dává

“Ahoj Martine! 🙂 Hádej co, hádej cooooo?” 

“Seš v tom?? Nekeceeej!” 

“Ale prdlačky………….něco lepšího kámo! První lekce kytary! Dneska bude!” 

“Fakt jo……co si pamatuju, tak furt slibuješ, slibuješ…..sem zvědavej….dávám ti dva dny, než s tím sekneš.”

——————————————-

Já byla taky zvědavá. A rozhodně hodlám předčít dva dny. 🙂 Na vědomost se dává, že jsem dnes začala hrát na kytaru. Tramtadadáá!!! No, hrát…..jako. Myslím, že i pití se zakloněnou hlavou a přitom psaní prstama u nohy na klávesnici počítače mi jde momentálně líp.

Sousedům se tímto omlouvám, čekají je týdny náročné a krušné….na nástěnku jsem nalípla papírek: ŠPUNTY ZDARMA K DOSTÁNÍ VE TŘETÍM PATŘE. Zatím jsou tolerantní. Uvidíme. Dávám jim dva dny…:D

Tohle bude můj deník – dokumentační a zároveň motivační. Uaaaaah!

Odhodlání – 100 %

Energie – 278%

……………..

Takže. Po hodině a půl cvičení základního akordu C a G…hm….přijdu si jako pyšná princezna, když jí král Miroslav, hodný a trpělivý muž, učil hrát na loutnu….Můj učitel se dostavil. “Takže cééé…dééé…ééé” “Omg…počkej! Na mě musíš pomalu. Kruci….nejde mi to!” ohlásím rezolutně po prvních 7 minutách. Nestíhám tempo, čučim na prsty, kde zevlej a dejchám si. Do rytmu, ovšemže…. “Co ti nejde?” “To snad vidíš, ne????” “Spíš slyšim….” “Grrr…” “Pájo, to je dobrý. Vždyť máš krásný G!!” Sakra co tim myslel? Aha…. Dobrý, dobrý. No panic!

Má představa toho, že za dva dny se naučím hrát své oblíbené odrhovačky jako Já budu chodit po špičkách, padla. Já spíš budu brzy asi lézt po stropě….

Takže shrnuto po další hodině. Výchozí situce: bolí ruce. Malíček mám u akordů ohnutý jako kdyby mi na něj spadla popelnice z výšky pěti metrů. Ne, není to sexy. A dívat se před sebe když hraju? Ani náhodou. Jakmile zvednu oči, rozhodím si rytmus a mám chuť ruce použít jen k tomu, abych ukázala své kytaře fakáče….

Pro dnešek stačí. Na první písničce se pracuje.

Energie: -4 % (dobře, čokoládová zmrzlina s oříšky to zvedla zase na 78%)

Odhodlání: …… no comment pro zatím, na tom se také pracuje (Jo Martine, pracuje!! Tohle nedopadne jako můj poslední pokus se naučit chodit po laně – jediný, kdy mi to šlo, byl stav po třech deckách vínka..)

Tohle nebude lekce kytary. Ale lekce trpělivosti a výdrže…………..Držte palce (a huby, pokud chcete říct něco jako KLIDÉÉK).

 

S ČÍM JSTE DNES ZAČALI (PŘÍPADNĚ SKONČILY) VY?

Mariáš s Luciferem

Mariáš s Luciferem

A hra se začíná,

když blesk uhodí,

hlavu utíná,

tělo osvobodí,

ten temný pán.

 

Už okolo dupe, okolo chodí,

a vybírá duše,

jež pak zahodí,

ten temný pán.

 

Pravidla stanovená,

už jsou pouze k smíchu,

a ta hra uhozená,

je návodem k hříchu.

Zůstává jediný hráč,

a tím je temný pán…

 

Zahalen v šat,

zvrhlý, krutý kat,

co bere si a nedává,

důvody zlu udává.

Kdo tohleto ví?

Kdo míchá karty osudový…

 

Vždyť v pokeru karty skládáš,

abys netratil víc, než už tratíš,

a dál budoucnost hádáš,

zda cestu najdeš, či se ztatíš.

 

Tak máš eso záložní,

co v rukávu tě svrbí?

tvůj anděl v skrytu se teď hrbí,

má však utkaný již plán,

spálí nálož poslední,

aby zkrátka přišel temný pán.

 

Ve světě údivů,

kde ráj je místo temné,

a s lidmi dobro nehne,

je králem on – temný pán…

Variatio delectat!

Byl to velký pan řečník Cicero, kdo řekl: Změna je příjemná. 

Mé staré stránky změnily místo. Přesídlily – a já s nimi. Ale stále jsme nerozlučnou dvojičkou! V životě je jisté jen to, že život je změna. To je v pořádku. Chce to jen maličko flexibility, hodně vůle, síla nás doprovodí a srdce poradí, co a

jak, kudy. Pak už je to piece of cake – a dort za odměnu. 

Když Váš původní plán selže, je třeba ho změnit, poupravit. Ale není nutné měnit svůj cíl. Nescházet z cesty k němu, jen si zvolit nové průvodce, zajistit si přísun vody a pevné boty. Pak už zbývá jen vykročit, našlápnout!

A nezapomínejme také na modlitbu: Pane, dej mi prosím klid, abych přijal věci, ty, jež nemohu změnit svou lidskou silou. Je to modlitba pokory. Tento krok však nespadá mezi ty, které ovlivnit nemohu. Výsledkem je tedy přesun do bezpečných vod. Lovu zdar a Amen!

Zrzka-drzka.cz vzkazuje:

Parse error: page is not responding. Unexpected behaviour on line 69.

Unable to display content.

Continue to backup site Zrzka-drzka

 

Mé nové stránky hledejte zde, Vítejte!

KDO HLEDÁ, TEN NAJDE!

Rozchod je jako když se vám loupou nalakovaný nehty

Rozchod je jako když se vám loupou nalakovaný nehty

Nejdřív to vypadá pěkně. Záleží, kolik jste vrazily do laku, kolik času investuje do natěračských prací. Nicméně se nový neoprýskaný lak leskne, třpytí. Leckdo ho chválí a nás to těší. Využíváme příležitosti, abychom vystavily na odiv své dílko. Ruce se ale  musejí používat i jinak než jako prostor pro kreativní vyžití se, a tak stačí pár hodin, nebo v lepším případě dní, a lak už není, co býval. Kalí se, objevují se na něm rýhy a trhliny.  Už zkrátka ztrácí svůj punc dokonalosti a nerozbitnosti. Skořápka odhaluje, co je pod ní a nás to štve. Buď si dáme tu práci a odlakujeme to vše a začneme znova, nebo prostě počkáme, až se otříská postupně, až opadá jako vlasy staré dámy a upadne v zapomnění. Necháme si příště nehty na přírodno nebo si vybereme jinou barvu? Bude držet déle nebo se otříská rychleji?  Bude vám líto času, který jste zabily čekáním na zaschnutí bez možnosti se hnout, nebo to bude stát za to? 

Miluji déšť, ale deštník mě ochrání

Tak je to tady: blahodárný proud vody přímo z oblak, které halí Zemi. Nevadí, že nesvítí. Posvítím si sama!!!

Je to přesně ten den, kdy člověk má sedět doma v teplém pleteném svetru, srkat horkou kávu, číst nebo psát knihu. Místo, co bych se tedy vyhnala ven, do zimy a mokra, co raději zůstat „u sebe“? V sobě. Se sebou. Doma ve svém Já. Jeden den klidu….i když mě to pudí ven….šíleně….

Běhat se nedá. Opalovat se nedá. Koupat se – leda ve vaně. Co se ale dá?

Je to ten den, kdy se člověk má milovat v posteli celý den s někým, do koho je beznadějně zamilován. Vzájemně se rozmazlovat a válet až do úplného vyměknutí.

Je to den, kdy má člověk příležitost, jako málokdy, přemýšlet o životě – ať už v rovině budoucnosti, minulosti či přítomnosti. Může se toulat ve sférách bytí, iluzí, fantazie bez mezí. Jediné bariéry jsou ty, jež si dáváme sami. Můžeme dojít velmi daleko.

Tento den je dnem, kdy je třeba pěstovat Slunce v duši. Udržovat ho a krmit ho přívalem nekonečných seriálových hlášek, ať už zvolíte Simpsonovi či Sex ve městě. Nebo raději sledovat aktuální dění – zaujmout posed u okenní tabule a počítat kapky, zaposlouchat se do jejich tance….

V tento den si nasadím sluchátka a pustím si jemné klouzavé tóny úchvatné melodie Air on the G string od mistra Bacha. Nechávám se unášet. Je to chvíle, kdy vše mohu nechat plynout, kdy mohu opravdu jen tak ležet a nedělat nic…a nebo přeci jen něco? Vždyť kdy může člověk říci, že dělá nic.

Je to den, kdy můžete zkrotit svou lenost a uvařit si teplé jídlo. Pro jednou. Zaexperimentovat a místo špaget či instantní nudlové polívky hodit na pánev fazolky se slaninou a rozpéci v nich trochu sýra feta. Zakousnout se do křehké bagety.

Můžete dělat cokoli. I když prší, jen se leje – stejně štěstí dál mi přeje. Nevrhám se na koleje, píšu blog a vánek věje. Nevzdávám se své naděje, ruka má teď k dílu spěje. Můžete skládat básně, cokoli vás napadne. Dejte tomu šťávu, okořeňte si každou svou činnost. Zacvičte si uprostřed obýváku tai-chi. Pořádně se nadýchněte. Cítíte, jak se čistí vzduch? Cítíte, jak se čistí vaše mysl? Kde se toulají vaše myšlenky? Líbí se vám, kde kotví? Když ne, nevadí. Spláchne to voda…Natáhněte ruce a chyťte si trochu toho tekutého štěstí. Toho moku radosti. Osvěží, nebolí, zchladí.

Voda nepromokne. Tedy se není čeho bát. Krůpěj po krůpěji, jako když teče pot po usilovném intenzivním běhu, jako když kape lahodný koktejl na dno skleničky, jako když slzy ulevují duši. Pramen energie funguje za jakéhokoli počasí. Je to jen úhel pohledu – nebe pláče nebo se dělí o kapku své štědrosti?

Proč tedy mnoho lidí před deštěm utíká? Schovává se? Deštník nás ochrání před vodou, ale nikoli před vnitřní zimou, špatnou náladou či nudou. Místo deštníku se tedy vyzbrojme úsměvem, který zkropí pochybnosti a strachy. Deštníkem nám budiž spokojenost, která se rozlije do těla, uvolnění, jež odplaví chmury…Zdá se, že to nemá konce…ale každý déšť jednou ustane.

Možná, že z nebeských slz vzejde i něco dobrého. Například houby nebo inspirativní myšlenky, jež pohnou myslí lidí, když už ne oblohou…

KUNDA SEM…

Znáte to. Máte po rozchodu, je vám dobře, užíváte si nově nabyté svobody a vše, co skýtá. Jen vaše kamarádka má pocit, že jste „nešťastná bloumající dušinka“ a bla bla. „Skončíš s kýblem u hajzlu ti říkám…“ Nikdy jsem nepochopila, co tahle věta Jiřiny měla za význam (pokud ovšem nějaký měla). Holka to byla výživná. K Vánocům jsem dostávala již leta vibrátory, Venušiny kuličky a kalendáře s akty chlapů (to jediný bylo použitelný). Po dlouhých každodenních telefonátech, kdy se ujišťovala o tom, že dýchám bez přístroje, tedy chci říct bez přítele, sama, opravdu, přišla Jiři s milionovým nápadem.

„ÁÁÁÁÁ…..“ křičí na mě už od metra. Tak nevim, jestli to byl dobrej nápad brát jí do kavárny, mezi lidi. „Co je, pšššt prosimtě…“ „Někoho máááám!“ „Gratuluju“ tohle jsem nečekala, ale bezva, aspoň bude dostávat „dárky radosti“ chvíli zase někdo jiný… „Ale ne huso, pro tebe!“ A sakra. To bylo zlý. Hodinu a půl, déle jsem to nevydržela, jsem poslouchala zanícené vyprávění o týpkovi, co je sice poněkud hubenej, ale je milej, celkem mu to pálí a asi byste k sobě šli. To poslední obvykle znamenalo, že je to „taky magor“. „Prosíííím….co ti to udělá!!“ „No doufám, že nic!“ vyhrknu rychle. Ale dobře. Nemůžu se dívat na její zklamaný ztrápený výraz (tohle na ní fakt nesnášim, umí to bravurně nebo jsem tak slabá???). „A kdes ho vlastně splašila?“ „V baru, seděl tam, sme kecali…“ Víc už jsme se neptala.

Nakonec, proč ne. Černé koktejlky, podpatky. Hm….celkem dobrý pocit, už dlouho jsem se tak necítila. Tak se ukaž. Sešlost byla domluvená v baru nedaleko Václaváku. Rozhlížím se. Hm….támhle je nějakej hubenej….Jiřka říkala, že bude mít modrou košili…ty vole…ten má vlasy jak…počkat! To ne. Ne. Ne! Seděl tam. Můj ex. Super. Neviděli jsme se….hm…kdo ví jak dlouho. B-O-M-B-A. Vedle něj se očividně po pár drincích rozpovídal svalnatý samozvaný „kamarád“. Tak tohle ne. Do toho (už) nejdu. Otáčím se, že rychle vypadnu. Tiše. Bez následků. Když v tom slyším za sebou „mužný“ hlas. „Halééé! To je kus kundy! A je to zrzka vole! Radši to zkus na tuhle ať zapomeneš na ten svůj poděs!“ Zastavila jsem se. Srdce uteklo. Otáčím se. Zírají na mě oba – můj ex i svalouš bez špetky gentlemana. Co teď. No, když už, tak už. Jdu pomalým vlnivým krokem až k nim. „Ahoj fešáku“ povídám svaloušovi „díky, ale kunda se dvakrát ve stejný brindě čvachtat nechce. Mějte se!“ Reakci, kromě smíchu okolí, jsem již neslyšela.

Jiřka volala druhý den a chtělavědět detailyyyyy. „Milá zlatá, příště mi radši domluv rande se Zemanem jo? Bude to mít vyšší úroveň a styl….“

Plující náhradnice

Tak jo. Proč by to mělo být jenom proti nám/o nás, že…Takže – za ženský!!!

Náhradní verze k Náhradním dílům Bastíka….

Tuhle pecku známe všichni….a kdo ne, doplnit vzdělání!!!!


 

Jsem ti brzdou když chceš zpomalit
a svět kolem se moc žene.
Jsem tvůj airbag vždy když narazíš,
i když tvrdíš že ne.
Jsem ti spojkou s lesklým vesmírem,
co stále tě tak láká.
A jsem tvým světlem, když se smráká.

A jsem tvou navigací ve tmě
však jak vyjde slunce
hned mě pustíš k vodě.
Motor co tě zkouší táhnout,
byť já sám jsem uvízl dávno,
na mrtvým bodě.

Řekni mi vážně, máš mě,
jen na náhradní díly?
Řekni mi vážně, vášně nedovedou mě k cíli?
Řekni mi vážně, máš mě,
za blázna, co v honbě za zázrakem
po tvým boku půjde
dokud nestane se nepojízdným vrakem.

Jsem ti mužem číslo jedna,
jeden až tři týdny v roce.
Zbytek roku jsem ti jenom psem,
co slyší na povel “pojď sem”.
Jsem tvůj věčnej voják v záloze,
co hlídá na stráži.
Plamen naděje, co ve mně necháš žít.

Roky slibuješ mým uším
že jsem prej ve tvým nejužším výběru
Tak jsem jednou nohou v nebi,
jen kdybych tou druhou nebyl,
v průseru.

Řekni mi vážně, máš mě,
jen na náhradní díly?
Řekni mi vážně, vášně nedovedou mě k cíli?
Řekni mi vážně, máš mě,
za blázna, co v honbě za zázrakem
po tvým boku půjde
dokud nestane se nepojízdným vrakem.

 

 

Jsem ti kotvou, když chceš přirazit,

A moře kolem se moc žene,

Jsem tvůj přístav, kde vždy zastavíš,

I když tvrdíš, že ne.

Jsem ti spojkou s lesklým příslibem,

Co stále po něm toužíš.

A jsem tvým klidem, když se soužíš.

 

A jsem tvou náručí opojnou,

Tvou chůvou, matkou i kojnou,

Tvé tři v jendom.

Lano co tě zkouší jistit,

A přitom tak trochu zjistit,

Kde je má freedom?

 

Řekni mi vážně, máš mě,

za doprovodný objekt,

Řekni mi vážně, city – kde jsem v nich já, kde jsi ty?

Řekni mi vážně, máš mě,

Za pannu co vydá se ti zcela,

Zapomene na vše

Čím kdy byla i na to co vůbec chtěla…

 

Jsem ti ženou číslo jedna,

Jen když se ti zrovna hodí,

Zbytek času jsem ti korozí,

Co tvou jachtu zespod zdobí,

Jsem tvá věčná jistá světice,

Co doma čeká Pána,

Pak přijde ona, slastná rána.

Roky slibuješ mým vnadám,

Že se oženíš a já vdám brzy v ráji

Tak jsme celistvostí duše

Jen kdyby nekončilo vše,

Ve věčném háji. 

 

Řekni mi vážně, máš mě,

za doprovodný objekt,

Řekni mi vážně, city – kde jsem v nich já, kde jsi ty?

Řekni mi vážně, máš mě,

Za pannu co vydá se ti zcela,

Zapomene na vše

Co byla, co kdy chtěla…