Tak nějak málo motýlů…

Byl skoro máj, na břišní tance čas. A tak makám, konečně využiju aspoň tuhle pánev, když už se na poli kuchyňském mihnu sotva párkrát do měsíce, a to povětšinou k rychlovarné konvici pro zalití své ranní kávy.

Mám ale ještě dvacet minut, tak si to šinu přes Petřín. Místo, kde si lidé slibují lásku. Věčnou, samozřejmě. Taky souloží na lavičkách a po křovích, hádají se, piknukují, plivou na zem, odhazují vajgly a čmárají nesmysly po dřevě i betonu. Lanovka nejezdí, a tak se většina lidí kupí dole pod kopcem. To já si raději vystoupám výš, za ten nadhled to stojí.

Ještě před pár měsíci by pro mě skutečnost jít na tohle hormono-burcující prostranství bez svalnatého doprovodu byla absolutně nemyslitelná. Teď už si to nemyslím.

Skrze pohledy zastřené clonou oxytocinu, hormonu zamilovanosti, tu ostatní nevidí rozkvetlé stromy. Vyhledají je jen proto, aby se v následujících dvaceti minutách mohli nořit do útrob úst osob (většinou) s opačným pohlavím, které by se taky rádo nořilo. A ty krásné květy, které jsou větvím propůjčeny jen na pár okamžiků…člověk se otočí, a už je vítr odvál. Vše se mění tak rychle, jako přísliby ze rtů milencových…

V čem tkví romantika tohoto místa? V tom, v čem je ukrytá poetičnost jakéhokoli jiného parku či prostoru. Ve výhledu na Prahu, která vypadá jako složené 3D puzzle, v útulnosti svěží jarní trávy, která umožní pohladit pocuchané nervy z MHD a poskytuje svou náruč jak experimentujícím teenagerům, tak bezdomovcům, bez rozdílu. Nepočítá však s páry, které nemohou využít jejich měkkých porostů, neboť jim to košile Guess a bílé Conversky nedovolí.

Kolik z těch lidí tam má skutečně motýli v břiše? Těžko říct. Dneska všude lítaj spíš alergie a sprostý slova…

Čas je neúprosný pán, a tak letím pohoupat ty své modrásky.

Snění je dost často o tolik lepší, než realita. Jaké klišé…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*