UDĚLEJ (něco pro) SEBE!!!!!

Už dlouho si má záda žádala zvláštní péči. Ježíšek mé přání vyslyšel – zbývalo ho tedy realizovat. Tento rok se pán v červených gatích s pupkem překonal a já si mohla dopřát luxus královské masáže horkými bylinkami – a to celého těla, doslova od paty až po ochranu proti napršení do krku. No, prostě zážitek. A z fyzické úrovně se extáze přenesla do roviny psychické, protože obojí spolu souvisí, jak víme. A toto jsou mé dojmy, pocity, počitky a vjemy…..

Příšeří…tekoucí voda…překračuji oblázky mezi zelení aloe vera. Jemná hudba jakoby zněla z povzdálí. Ze všech rohů tu křičí relaxace, uvolnění. Nepsaná povinnost mlčet a žasnout. Vstup do jiného světa na vlastní nebezpečí. Odkládám si oblečení s lehkou nervozitou. Padá ze mě jako okovy, skoro se divím, že není slyšet kovové řinčení. Uuufffff…dlouhý výdech je přerušen příchodem maséra. Nese mi naštěstí osušku, do které mě zabaluje……jeho příkaz tenorovým hlasem zní “Položte se prosím na bříško…”. Horečnatě přemítám, o co mě žádá a která část mého těla je kde…Pff…Počkat. Mám bříško? V tu chvíli už ale ležím…hm…uvolnění půjde o něco hůře. Testosteron v místnosti se vznáší a slibuje netušené možnosti, okamžiky rozkošného rozjímání. Naštěstí je to již rok, co se mé tělo pravidelným pohybem zpevnilo. Nyní jsem za to opravdu ráda…

Skoro na něj ani nevidím. Jaké má asi oči? Myšlenky? Zavírám zlehka víčka. Pokládám je jako okvětní plátky růže na lože před prvním milováním. Myšlenky nechávám napospas zběsilému víření od bušícího srdce přes erotické fantazie hraničící s tantrou až po to, co jsem měla dnes k snídani a jak to tělo využije. Odevzdávám se rukám pokrytým svaly. Lidský dotek je zázrakem, co léčí tělo i duši…..Pronikne dovnitř, aniž by musel být invazivní….Dobře, dobře. Zpět k masáži.

V hudbě vnímám prvky exotických zvířecích zvuků, let pestrobarevných papoušků, šustící křídla se prolínají s jemnou flétnou a harfa uklidňuje mé rozjitřené smysly. Pan masér se činí a začíná se svým uměním. Lidský prstoklad. Beethoven na záda….hmmm….a nohy……ruce……Co přijde teď? Netuším, kam se přesunou jeho doteky dále. Mohu se jen domýšlet, děsit a těšit. Vždy je pro mě překvapením, jaký pohyb právě udělá. Tlak se mění. Dopad jeho dlaní je tvrdším bičem či pohlazením, dopadající vločkou či ranou osudu. Proměnlivý a nepředvídatelný jako můj srdeční tep, který je tepem tu zuřivého maratonského běžce, tu luční víly spořívající na mechu…Jsem napnutým malířským plátnem, nechávám na sebe kreslit. Jen se odevzdávám. Jsem na hranici spánku, zastřeného vědomí, mrákotného stavu a iluzorní projekce….Je to co cítím únava? Vzrušení snad? Úleva? Vnímám jen mužné paže na svém křehkém těle. Nemluvíme…ani slovo…není to o tom. Člověk jakoby byl konečně vytržen z každodenního ruchu světa. Odstíněn. Na chvíli chráněn před dotěrností stresu i sám před svými destruktivními sklony…..Vůně jasmínu a šeříku se vlní a tančí po malém, dřevem vyzdobeném, pokoji. Jen já, on a klid.

Ani nedutám, nedovolila bych si hlesnout…bojím se, že bych přerušila tu nádheru. Přesto se občas neubráním a nedokážu zabránit lehkému povzdechu. Ten zvuk čisté ukojenosti…Je mu odměnou za jeho snahu a talent. Spojení opojení a extatického prožívání. Jiná dimenze. Tělo, duše, mysl, duch…….To všechno tam je. Propojené. Usmířené. Cuknu sebou, a zase. Trhnu sebou jako malá raněná laň, když je jí na ránu zvěrolékařem přikládán léčivý zábal. Teplo…..vynořilo se z ničeho nic. A je tady, sálající…….každý můj úd je systematicky prohříván. Sauna, masáž a blízkost v jednom balení. Nevšední zážitek. Nedosažitelná nirvána. Kontrast k mrazivému bytí venku….tam daleko….Hltám každý okamžik. A zároveň jsem jím pohlcována i já sama. Ztrácím se a rozplývám, a přitom mám pocit napojení na sebe samu jako málokdy….Čas se zastavit. Čas se zastavil. Neběží, nejde, neubíhá. Okamžik se zarývá stále hlouběji a hlouběji..ŠÍíje, krk…..prsa….bříško, vnitřní strana stehen. Všiml si mých reakcí? Dívá se, jak se mé mimické svaly snaží se ovládat? A co ten záchvěv na jeho rtech? Těžko ho řádně identifikovat v tom přítmí…Přesto…je to jakoby svítil. Úsměv. Nezůstal bez povšimnutí. Úplněk ve tmě, který rozervává noc. On trhá na kusy mé svalové pancíře vzniklé v důsledku nakupených starostí a povinností. Cupuje na piliny mé obrany. Rozpouští bolest lépe než sebesilnější anestetikum…….

90 minut něčeho nadzemského. Uteklo to jako vyděšený zajíc, který se řítí a neví kam. Mezi dvěma cizími lidmi na chvíli vznikl přenos pro abreakci. On byl katalyzátorem do vyšších sfér bytí. Na chvíli nebo navždy…………………………………………?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*