Young, wild & unsure

Strašně mě vytáčí věty typu “Jo mládí, to nemá žádný starosti” nebo „Máš celý život před sebou“. Tenhle mýtus o bezstarostném věku, během něhož se jedinec musí vyrovnat s přehršlí voleb (nejen prezidentských, ale především těch osobního rázu), masou pupínků, neustálými tendencemi se srovnávat a být srovnáván – kde se vzal? A kdo si je jistý, kolik života má či nemá kdo před sebou? Takže když je mi 20 až řekněme 30 (???), tak jsem jaksi automatickou silou mládí chráněna před tím, že mě srazí auto/skolí nemoc/uštkne had či prostě z jiného důvodu mě Vesmír a Bůh zavolají zpět a má duše bude navrácena na jinou planetu?

Tím seznam „bezstarostí“ nekončí.

  • Učinit zásadní rozhodnutí při výběru budoucí kariéry.
  • Učinit zásadní rozhodnutí při výběru partnera pro celý život.
  • Zároveň pilně studovat (aby teda ze mě něco bylo, že jo), udržovat se v kondici (dokud se teda mohu ještě hýbat, že jo), cestovat (dokud nemám ty děti, že jo), randit (dokud nemám stálého manžela – nebo aspoň nestálého).
  • Čelit tlaku sociálních sítí. Zdravě jíst. Jo, dost spát. Usmívat se – furt.
  • Nabýt samostatnosti, odejít od rodičů, ale zároveň se k nim vracet, ne moc, ne málo. Sehnat si byt.
  • Hlavně si nestěžovat (protože přece není na co, ne?).
  • Samozřejmě mít auto. Ideálně taky řidičák…a platit si všechny pokuty sám.
  • Mluvit plynně aspoň třemi jazyky. Angličtina se nepočítá, tu umí každej, přece!

A být milá, okouzlující, zdravá tělesně i duševně a výkonná. Protože jsem přece mladá, ne?

Nevím, kolik mám času před sebou. Ve spoustě oblastech a tématech stále hledám, čekám nebo bloumám. Ale ať jsem v jakémkoli věku, chci si život užít.

Ať už se to týká toho, že přestože nemám ráda pálivé jídlo, protože mám pocit, že z něj pak nic nemám, koupím si celozrnné sušenky s bazalkou a chilli, po kterých mám oheň v celém jícnu a mé dásně prožívají koupel v jehlách. Ať už je to běh do vyčerpání se sedmikilovou taktickou vestou ve dvě ráno tmavým lesem jen proto, že chci dokázat sobě i svým kolegům v práci, že na to mám, a že nejsem jen kancelářská myška.

Nebo každodenní várka čerstvých padesáti sedů lehů, až mi břišní svaly skoro nedovolí se pohnout, ani dýchat, jak to bolí, abych cítila, že opravdu zabírají, že jsou. Ledová sprcha po ránu, i když venku napadl čerstvý sníh – to pro ten pocit svěžesti a husí kůži všude po těle. Hudba puštěná do sluchátek skoro na maximum, abych neslyšela kolem jedoucí auta a přívaly hloupých řečí neustálých kverulantů, případně ty své. Vzít si nejvyšší podpatky, co mám, i když se vůbec nehodí na dlouhé cesty a procházet se s přáteli po kočičích hlavách Prahou, jen když se každý muž otočí a cítit své šlachy, jak se propínají – prostě pro ten pocit blaha a těšení se, až botičky sundám. Koupit si los i když nic nevyhraju, protože mě baví koketovat se štěstím a chci si dopřát ten pocit vzrušení při rozkrývání. Prolézt všechna podzemí v České republice, přestože jsem klaustrofob. Do padnutí tančit celou noc a ráno jít rovnou do práce. Nebo využít poukaz na tantrickou masáž, který jsem dostala o Vánocích a myslela jsem, že skončí na dně šuplíku a vytáhnu ho za dva roky jakoby zklamaná, že jsem neměla odvahu tam jít. Nechat se každý den poškrábat křečkem ve výstřihu, protože se prostě rád hýbe, je roztomilý a vypadám pak, že jsem se ubránila veliké šelmě. Přejít mimo přechod na červenou přímo před autem, ze kterého pohotově a s klidem vyjdou páni policisté (v civilu, jak jinak), aby mi dali pokutu (která se nakonec zredukovala na pouhé pokárání, že „ač jsem mladá, měla bych být opatrná“). Vyválet se ve sněhu jen v mikině o pauze na oběd i přestože pak budu mokrá a udýchaná, protože bílá přikrývka vydrží jen jedinou hodinu, než zase roztaje a vsákne se do země. Lézt na vysoké skály, vyhlídky či mosty, které je pak dobré občas za sebou zapálit a pozorovat doutnající oheň…

Chci si to všechno zažívat. Prostě proto, že pak i přes všechna špatná či dobrá rozhodnutí extrémně cítím, že žiju!

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*