Zápisky z cest

Lefkada forever

11.7.2016

Sláva, nazdar výletu……no všichni to známe. Život je někdy vážně jízda. Já se rozhodla pro slunné pláže řeckého ostrova Lefkada. Nejdříve ze všeho bylo třeba poprat se se strachem z letadla. Nikoli však z letu. Nehrozím se pádu, jelikož vím, že to by bylo rychlé a takřka bezbolestné. Já mám zcela jiný problém. Totiž dostat se do té malé letící věci, do které se spolu se mnou hrnou i davy lidí…Jasně, mám přidělené místo u okýnka. Bezva. Jestli si někdo myslí, že je to vtipné, tak teda není.

Beru si do rukou časopis s názvem Fly and Buy. To mluví za vše. Ale reklama dobrá. Vybízí, abyste si na poslední chvíli zakoupili kartáč na vlasy za pouhých 500 korun. Myslím, že této nabídky nevyužiji. Jedině že by to byl kartáč, který by fungoval jako přenášedlo v Harry Potterovi. Ihned bych se ocitla na místě, na které bych pomyslela.

 

 

Nemohla jsem si vybrat krásnější místo, jež v sobě snoubí vysoké hory, zelené lesy, adekvátně teplé ovzduší a průzračně modrou vodu s někonečnými plážemi…

Rozhodně mě nezastaví takové maličkosti, jako je zlomený prsteníček. Ovšem na noze. Jak to vzniklo? Ráda bych řekla, že při souboji s chobotnicí či záchraně malého dítěte, které se zrovna topilo u korálového útesu…Pravda je však, jak už to tak bývá, mnohem prostší. Stačili mi tři hody nafukovacím míčem ve vodě. Kdo má vědět že pod hladinou se ukrývají záludné kameny, na které stačí špatně šlápnout? O nic moc by nešlo kdybych za a) neměla tímto pošramocenou pověst “ta, jež nikdy neměla nic zlomeného, přes všechny své šílené počiny” a za b) kdyby se to neodehrálo hned první den. Navíc na krásné pláži, ze které ovšem byl možný odchod, či spíše odjezd, pouze na lodi, která připlouvala v nepravidelných intervalech jednou za několik hodin. V pořádku, říkám si, o nic nejde. To, že ten prst trochu fialový a modrá, to ještě nemusí nutně znamenat, že….Au! Ale teda bolí to, jako bych snad neměla už nikdy cítit nic jiného, než aby to krucinál přestalo!

Pohoda. Mám pojištění, že. Vůbec jsem si před odletem neříkala, že není nutné se pojistit. Nikdy se mi přeci nic v cizině nestalo. Ještě, že na tyhle myšlenky neberu zřetel příliš vážně…

V těchto chvílích je dobré mít u sebe svého opáleného Adonise bez třička, se silnými pažemi. Já ho měla. Pobral všechny tašky, které do minuty zabalil, a vynesl je i s mým pozadím po schodech vzdor skalám a 40-ti stupňům celsia. Ještě mi při tom stihl říci, že to bude dobré. Nemít v tu chvíli temno v hlavě, nejspíš by přesně toto byl moment totálního blaha. A nějaké pohledy lidí, kteří se usmívají “mladé lásce a romantickému gestu”? Pf…..”Asi jí právě požádal o ruku….” Jo. Všichni myslí na ruku. Ale to, že mám nohu v prdel* nikoho příliš nebere.

U lékaře, kam jsme se dostali za pouhé tři hodiny, a to ještě díky obratné řečtině naší delegátky, jež se nejspíš modlí, aby nás už nikdy na žádném zájezdu nepotkala, jsem dostala dotaz, co se vlastně stalo. “So….I….was in the water….and……I stepped on….” Jak se kruci řekne mořský ježek? Dobře, dobře! Chtěla jsem vypadat aspoň jako trochu menší pitomec……”……on the rock…..”

Následoval nevěřícný pohled pohledného Řeka, který se mě zcela vážně optal: “And why, my girl???” Hm. Na to už nestačí moje angličtina ani náhodou. A česky bych mu řekl pár sprostých slov. “Jako…se mi chtělo si kazit dovču hned od začátku víš co…” Omg.

No nic. Rentgen a podobné radosti. První den příliš kouzelný nebyl. Tedy až na otestování nové známosti, která více než proplula všemi zátokami stresu, nervů, čekání a podpory. Kam se hrabe Skylla a Charybda…

Aspoň, že se tohle nesádruje. Takže dlaha po řeckém způsobu. Stačí si už jen koupit boty do vody za osum éček a mohu dokonce i plavat!

Pak už šlo vše hladce. Koupání se, procházky ve dne v noci. Skvělé zdravé jídlo, saláty se sýrem feta, který v ČR stojí víc než kvalitní masáž….

Čtyřkolkou jsme projeli celý ostrov. Skvělý řidič, který si poradil s nejednou serpentýnou, úzkou silničkou, kde každý milimetr měl své místo a neváhal odstranit vlatníma rukama kameny z cesty. Samozřejmě i já si zkoušela řídit. 🙂 Ovšem v bezpečné zóně rovné polní cestičky, kde jediným vzrušením byly nervózní pokukující ovečky. Těch pár desítek minut mi stačilo. Nechápu, jak s tím Adonis mohl odřídit několik dní….Ale zase, je to Adonis, že jo.

Pak už jen pár detailů, jako navštívení místa na konci světa, kde si řeknete “aha, tak takhle vypadá apokalypsa”, následná cesta zpět, která nás málem stála život, a to doslova, nebo třeba vyzkoušení si, že i bez jakýchkoli prostředků se dostaneme kamkoli a ještě v naprostém pohodlí……

Představte si, pokud to jde….prázdnou pláž….destíky kilometrů..nevidíte, kde má začátek a kde a zda vůbec končí. Svádí vás a láká na blankytně modrou vodu a hlavně – absenci lidské nohy…..Byla to nečekaná zajížďka. Jdete hodinu naprosto zničenou silnicí, všude popadané stromy, zrhoucené skály, stánky, z nichž zbyly pouze lednice s již vyschlým pitím….kouzelné a děsivé zároveň. Cítíte vzrušení dobrodruha. Strávíte na své soukroumé pláži celý den, nikdy nikdo. A vyžene vás až fakt, že vám došla voda, vzpomenete si, že vaše poslední jídlo byl banán někdy ráno a uvědomíte si naplno, že jaksi v dosahu není jediný stánek…..tedy funkční…o signálu se nedá hovořit…..a ne, nemůžete se vzbudit z noční můry. Je to totiž přesně tak.

A před vámi cesta nahoru, tentokrá dvě hodiny. Fata morgana je slabé slovo. Dva lidi nemohou mít ten samý blud v ten samý okamžik. Tudíž naproti nám opravdu museli jít dva muži, kteří se vynořili odnikud a nesli si chladící box a každému nám nalili půl litru čertvé vody, která nám zachránila kůži a sliznice….dobrodruzi si přišli na své.

Také jsme se svezli dvakrát zadarmo lodí, kterou řídil řecký milovník. Neuvěřitelný chlap s plandajícím břichem, rudý jako rak a s šedivými excentrickými vlasy. Ale když se rozhlížel pohledem po pláži, žádná si nemohla být jistá….ten má život rád. A život jeho. Zkrátka živoucí důkaz, že vzhled je vážně irelevantní. Stačí si brutálně věřit. Nešlo z něj spustit oči…a protáhnout se na jeho sexy lodičku nebyl problém kupodivu ani s mou rudou hlavou. 🙂

Na pláž Ajofili, která rozhodně stojí za to, se šlo z našeho městečka Vasiliky asi hodinku a půl přes prašnou vyprahlou cestu do kopce. Odvážně jsme se dvakrát odhodlali vyrazit na cestu ověšeni zrcadlovkou, karimatkou a ručníky, vodami a dalšími maličkostmi, jež nám rozhodně samotnou cestu nezpříjemnily. Jdeme asi deset minut a už máme dost. Na Lefkadě se úplně všude vyskytují dva typy zvířat – kočky (ty jsou roztomilé, přítulné a chudinky vyzáblé víc než ryby v moři) a pavouci! Bleh. Stoupáme si pod jednoho a fotíme. Já tedy z decentní vzdálenosti. “To je pavouk štěstí,” pravím. Tu zastavuje auto a ptá se, zda nepotřebujeme hodit na pláž. A za pět minut už si válíme šunky na polopísečné pláži se třpytící se vodou. Nj. Kdo umí, ten umí. Tohle by se v ČR nikdy nestalo.

Osud nám byl nakloněn. Přes všechny ostré kameny, co jich v moři bylo, jsme se nenechali zastrašit. Krmili jsme rybky a pak celá hejna šmírovali šnorchly. Vylezli jsme na všechny možné výhledy, navštívili jsme zborcený kostel, kde vyvrácené kříže a napůl otevřené náhrobní kameny připomínaly hororové rekvizity. Došli jsme i na místa, kde to jiní otočili a vzdali, navštívili jsme pláže, kde se stala tragédie a i nás to málem stálo život. Romantika na setmělé pláži, zkoumání hvězd, kdy ani jeden netuší, jak vypadá souhvězdí Velký vůz, přesto si ho oba ukazujeme (každý samozřejmě zcela jinde). “Chtělo by to lehátko…” “No jo, ale ty vždycky složej na sebe a zamykaj…” “Tak budem sedět na šutrech, no.” “Hele, já se vsadím, že půjdem a najednou tam bude jedno pro nás přichystané.” To bylo odemě odvážné prohlášení. Ale ta vidina se mi líbila.

Kdybych za pět minut nebyla upozorněna, ať do něj nevrazím, stalo by se. Bylo tam. Jedno jediné lehátko, přímo u vody. Holt žádejte, věřte a příjímejte.

Jsem snad nejvíce opálená ve svém životě, což my zrzky máme více než složité. Při mazání se pětkrát denně krémem s faktorem, jehož číslo je mi i hanba říkat, je to skoro další zázrak. Nicméně to konečně trošičku vypadá, jako že jsem nekecala, že jsem týden na dovolené. Co na tom, že vypadám jako kdybych měla neštovice. Kdo mohl vědět, že ty pískající vyzáblý hrůzy straší i na tak fantastickém místě? Komárům zmar! Příště repelent, slečno….

Co víc si na takové dovolené přát??? Snad jen – další takovou dovolenou, prosím! A ta už je v dohlednu. Fotosoutěž s tématem “Naše oblíbená pláž” to jistí! Zájezd bude náš!

…a svět mi leží u nohou…..je jen na mě, kam se rozhodnu vykročit….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*